7°C
Mazoch trpí i 10 let po osudném pádu: Část těla je slabší, někdy jsem na facku
Narozeniny slaví hned dvakrát. Bývalý skokan na lyžích Jan Mazoch (31) se narodil 5. září 1985, ale oslavuje i dnes. Málem osudným se totiž pro něj stalo datum 20. ledna 2007. Právě před deseti lety se v polském Zakopaném spustil z můstku, a pak už si z toho dne nic nepamatoval. Vítr ho v letu sfoukl a tvrdě dopadl na zem. Následky z nešťastného závodu si nese dodnes. Vnuk olympijského vítěze Jiřího Rašky je ale rád, že dostal od života další šanci a rozhodl se pomáhat druhým.
Když se v kalendáři objeví datum 20. ledna, vzpomenete si hned na ten děsivý pád nebo vám ho někdo z přátel či rodiny připomene?
„To datum mám v paměti zapsané už na věky a není to jen kvůli pádu, ale také kvůli tomu, co se stalo ve stejný den, ale o pět let později, kdy mi umřel děda
Jiří Raška
.“
Váš dědeček ten pád, a hlavně následný konec kariéry, hodně prožíval.
„Přede mnou to na sobě moc nedával znát, ale ostatní blízcí mi říkali, že ho to moc mrzí. Když jsem za ním přišel si o tom popovídat tak mi řekl, že přemlouvat mě nebude a ani nemůže. Kdyby se mi to znovu stalo a nedostal jsem se z toho, tak by si to neskutečně vyčítal.“
Trápilo vás, že už mu nemůžete dělat radost svými výkony na můstcích?
„Mě osobně nejvíce trápilo to, že jakmile jsem ukončil kariéru, vyskytly se u dědy těžké zdravotní problémy, které právě po pěti letech od mého pádu skončily jeho smrtí. To mě tak nějak tíží, protože mými skoky hodně žil a najednou přišel o to, co ho naplňovalo. Úplně pro něj všechno skončilo. Nevím, možná si to jen moc beru, ale co kdybych karieru neukončil, byl by tady ještě děda?“
Máte stále trvalé následky po té nehodě?
„Na první pohled to člověk nepozná, ale je toho dost. Například horší koordinace pohybu, brzká únava, pravá část těla je slabší. Potom to jsou rychlé změny nálad a někdy jsem opravdu na facku.“
Podíváte se ještě někdy sám od sebe na ten pád?
„Nějak nemám potřebu se na to dívat. Už si ani nepamatuji, kdy jsem to viděl naposledy. Možná mi to ukazovaly mé dcery.“
Dnes ve stejný den jako jste spadl, se bude skákat znovu v Zakopaném. Kde budete vy?
„S partnerkou Veronikou, mojí sestrou Veronikou a jejím manželem Honzou jsme na druhém konci světa v Thajsku. Před půl rokem jsme se se sestřičkou dohodli, že konečně společně jako sourozenci zajedeme někam na dovolenou. Když jsem sportoval, tak na to nikdy nebyl čas.“
Nezvali vás polští pořadatelé právě do Zakopaného na závod Světového poháru?
„Ne to ne, ale 14. ledna jsem byl ve Wisle ma závodu Světového poháru, kde jsme projednávali spolupráci ohledně Memoriálu Jiřího Rašky, který pořádám. Chceme udělat takové Beskydské turné. Potkal jsem se tam i s mým dávným vzorem Adamem Malyszem a ještě jsem fandil českým skokanům, které zastupuji.“
Ptají se vás na ten pád právě vaši chráněnci skokani Tomáš Vančura a Viktor Polášek?
„Na pád se mě kluci neptají. Myslím, že to viděli a pamatují si z toho dne mnohem víc než já, který jsem byl pak v umělém spánku. Klukům se snažím hlavně pomoci ne jen finančně, ale je to i takové povídání si o skocích a dalších věcech, které souvisí s běžným životem. Ono sportovec často žije v takové bublině a neví co se děje kolem.“
Nemrzí vás zpětně, že ten osudný moment ukončil vaší kariéru?
„Neobracím se nazpět. Děda mě kdysi dávno naučil, abych na všem, co není v první chvíli dobré, hledal pozitiva. Kdyby se to nestalo, tak můj život mohl vypadat úplně jinak. Nevím, jestli slovo jinak by znamenalo k horšímu či naopak k lepšímu. Určitě si nestěžuji a jsem rád, že je to tak, jak to nyní je.“
