8°C
Daniel Bystroň o tragicky zesnulém bratrovi: Vím, co bylo v dopise na rozloučenou
Jeho slavnější sourozenec byl o tři roky starší. Když mu tehdy v pátek zavolali, že brácha zvolil dobrovolný odchod ze života, nechtěl té zprávě uvěřit. Pak pochopil, že je pravdivá. Daniel Bystroň (31) se s předčasnou smrtí Davida těžko vyrovná. Ví o jejích okolnostech dost, možná vše. V rozhovoru pro deník Sport je pouze poodhaluje. Mnohem víc prostoru věnuje vzpomínkám na Davida Bystroně takového, jakého ho veřejnost neznala.
Plánoval, že se za bratrem do Švýcarska, kde David Bystroň na konci svého života působil, vydá. Chtěl ho prý překvapit. Cesta se měla uskutečnit ke konci května. Nestihl to. Pouť, kterou Daniel Bystroň nakonec uskutečnil, byla jiná, než o jakou stál. Přijel se už jen rozloučit.
Jaká slova vás napadnou jako první, když na svého bratra vzpomenete?
„Síla, vytrvalost a pracovitost. Byl to velký pracant. A měl velkou vnitřní sílu. Já vím, že to po tom, co se stalo, někomu může znít divně, ale bylo to tak. S ním se život nikdy moc nemazlil. Postavil mu do cesty hodně překážek. A on je všechny překonával, dokud mu síla a energie stačily. Navíc to byl člověk, který pomáhal ostatním. Když mohl, vždycky pomohl. Bohužel se mu stalo, že mnozí z těch, kterým někdy pomohl, se na něj později vykašlali, nebo do něj i kopali. To pro něj bylo velké zklamání. A možná, že energie, kterou vydal na pomoc jiným, mu pak na konci chyběla k tomu, aby zachránil sám sebe. Já sám mu vděčím za mnohé.“
Za co nejvíc?
„Za to, že jsem tím, kým jsem. Že něco umím, že jsem mohl vystudovat vysokou školu, že mám dobrou práci, že prostě můžu žít svůj život.“
Jak to, že na tom má právě on takovou zásluhu?
„To málokdo ví. Byl o tři roky starší než já, ale ze dne na den se stal de facto mým dalším rodičem. On a Kája (Kamila, bývalá manželka Davida Bystroně), to byla najednou moje rodina. Lidé, kteří ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval, mě podrželi a strašně moc mi pomohli.“
Jak?
„Naši se rozvedli. Mně bylo tehdy patnáct šestnáct, jemu o tři roky víc. Nikdo se ho na nic neptal, najednou se musel starat. Tátu ten rozvod strašně sebral. Zlomil ho. A máma o nás tehdy moc nejevila zájem. Brácha mě vlastně vychoval, stal se mým druhým otcem. Byl jsem v kritickém věku, který je pro vývoj strašně důležitý. S Kájou se o mě postarali, díky nim jsem mohl studovat, podporovali mě finančně i psychicky. A já k němu hodně vzhlížel. Protože on nikdy nic nedostal zadarmo, všechno si musel sám vykopat. A vykopal.“
Kdo přivedl Davida k fotbalu?
„Jsem rád, že se na tohle ptáte a že to můžu nahlas říct. Byl to táta. On ho vypiplal, on ho přivedl k fotbalu, on s ním jezdil po turnajích a podepisoval za něj první profesionální smlouvu v Baníku, protože bráchovi bylo šestnáct let. Byli si velice blízcí. Když táta najednou umřel, byla to pro bráchu obrovská rána. Stalo se to pár měsíců po tom dopingu. Tátova smrt byla pro bráchu ještě větší ranou než to, co se stalo po Borisovu. I když to na sobě nenechal znát. Takový prostě byl.“
Říká se, že jste mu pomáhal, když se dostal do finančních potíží…
„O tom se mi moc nechce mluvit. Nikdy už mu bohužel nedokážu vrátit vše, co pro mě udělal on. Jenom bych chtěl říct, že to není tak, že by všechno, co vydělal, prohýřil. A utratil kdoví za co. Lidi si myslí spoustu věcí, které tak nebyly. Brácha vydělával hezké peníze a Kája ho vedla k tomu, aby si odkládal. Aby měl nějaký polštář pro případ, kdyby se něco stalo. A on ho měl, to vím. Ze dne na den ale přišel o příjem.“
Po Borisovu…
„Ano. Bylo třeba doplatit nějaké věci, třeba daně, a už to začalo. Možná si někdo řekne, že daně přece platí každý. Ale já tvrdím, že tady v Česku si fotbalista není schopen našetřit na další život. Lidé vidí to, že ti kluci berou hodně peněz, ale oni z nich platí obrovské daně. Ne jen ty, které platí běžný zaměstnanec. Ti kluci si platí i to, co za vás platí váš zaměstnavatel. To jsou velké částky. Brácha platil na daních a pojištěních neskutečné peníze. A tam to začalo. Pak se začaly nabalovat další věci, hypotéka a tak dále. Příjem nebyl a polštář přestal stačit. Tak jsem se mu snažil pomoct. Ale on se snažil z toho dostat. Proto si našel ve Švýcarsku i práci.“
Jaká práce to byla?
„Ve stavebnictví. Hrál, trénoval a vedle toho stavěl lešení a tak dále. Pro mě to bylo velkým překvapením, že takovou práci dělal. Příjemným překvapením, protože jsem viděl, že se snaží něco s tím životem udělat. Spravit to, dostat se z toho. Přesně podle toho svého hesla, že všechno se dá napravit. Měl vůli, chtěl. O to větší šok to pro mě byl, když se to stalo. A nejen pro mě.“
Jak jste se o tom neštěstí dozvěděl?
„Telefonicky. Byl jsem zrovna na cestě domů z Německa, kde pracuju. A zavolal mi to jeden jeho spoluhráč z Linthu, kde hrál, než přestoupil do Ilanzu. Byl to pro mě šok. Velký šok. I když jsem věděl, že v té době nebyl šťastný, protože tam byl sám a dostával se ze svých problémů, že se může stát něco takového, jsem prostě nečekal. Ten spoluhráč, co mi to volal, mi to zprvu ani říct nechtěl. Jen mi řekl, že se něco stalo a ať zavolám na jedno konkrétní číslo. Až když jsem na něj trochu přitlačil, řekl mi to. Domluvili jsme, já položil telefon a kamarád, co jel se mnou v autě, se mě zeptal, co se děje. Viděl, že jsem asi hodně zbělal. Řekl jsem mu, že brácha se oběsil. Pořád jsem tomu ale nechtěl uvěřit. Čekal jsem, až mi tu zprávu někdo potvrdí. A věřil jsem, že se to nestane.“
Kdo mu byl v těch chvílích nejblíž? Měl v Ilanzu, kde hrál od zimy, někoho takového?
„Vím, že se tam cítil sám, protože ti opravdu blízcí lidé, ti mu tam chyběli. Ale měl tam kamaráda, se kterým se sblížil. Spoluhráče Honzu, který s ním bydlel v jednom domě. On byl možná poslední, kdo ho viděl naživu. Toho dne měl brácha volno, Honza šel do práce. Když odcházel, brácha mu prý mával a usmíval se. Nic prý nenasvědčovalo tomu, co se pak stalo…“
Pátral jste po tom, co se v onen pátek dělo dál?
„Snažil jsem se to zjistit. Vím, že ve čtvrtek dostal nějaké špatné zprávy. Nebudu říkat, jaké. Jen řeknu, že kdybych o něčem takovém věděl, okamžitě bych mu pomohl a tu věc bychom spolu sprovodili ze světa. Jenže my v tu chvíli nebyli zrovna v kontaktu. A brácha byl navíc hrozně hrdý, takže nevím, jestli by mi o tom řekl. Pro něj už to byla asi ta poslední kapka. Vím, že v pátek ráno si na internetu našel, jak to udělat. Od půl deváté ráno už byl potichu. Napsal dopis a udělal to. Oficiální doba úmrtí, pokud jsem to četl správně, byla mezi dvanáctou a čtvrtou hodinou odpoledne.“
Dal vám dopis odpověď na otázku, proč se to stalo?
„Vím, co v něm bylo. Ten spoluhráč Honza byl tak hodný, že mi ten obsah zhruba prozradil. Nechám si ho pro sebe. Jen můžu říct, že se v tom dopise loučil. A přidal do něj pár informací, ale ty nechci vytahovat ven. Sám si ten dopis chci, pokud to půjde, přečíst podrobně. Budu kvůli tomu kontaktovat švýcarské úřady. Myslím si ale, že brácha odešel někam, kde je mu teď lépe. Když jsem se s ním ve Švýcarsku loučil, viděl jsem, že má ve tváři klid. Odcházel a věděl, že ten klid najde.“
Sblížila bratrova smrt vaši rodinu, která dávným rozvodem rodičů hodně utrpěla?
„Nevím. Možná se stane, že se spojí naše cesty s mámou, která se mi ozvala a moc mi se starostmi, které jsem se vším po bráchově odchodu ve Švýcarsku měl, pomohla. Možná nás to sblíží. Se sestrou už bohužel asi ne. Když jsem četl rozhovor, který poskytla Blesku… Byla tam spousta nepravd a já si myslím, že cestu k sobě budeme hledat těžko.“
