0°C
Vdova po Janu Markovi (†31) 10 let od tragédie: Videa s tátou ještě synovi pustit nedokážu!
Ten den, 7. září 2011, jí jediný telefonát rozmetal život na tisíc kousků. „Spadlo letadlo,“ zaznělo. Lucii Markové (40) se převrátil život vzhůru nohama. Ještě před chvíli byli šťastnou rodinou, těšili se z malého Honzíka, který se narodil na začátku prázdnin. A teď byla na všechno sama, její manžel Jan Marek (†31), skvělý hokejista a výborný chlap, zahynul v troskách letadla, které mělo dopravit tým Jaroslavle na první zápas sezony ruské KHL. Teď, 10 let po tragédii, vozí syna na hokejové tréninky, Honzík (10) válí v dresu pražské Sparty, s níž jeho tatínek získal v roce 2006 titul. A Lucie září štěstím, i když v srdci jí zůstává obrovská díra...
Od tragédie letadla, při níž zahynul váš manžel, je to právě deset let. Zahojil čas alespoň trochu tu velkou jizvu?
„Už není síla brečet denně x hodin, i když pořád jsou momenty, kdy to bez slz nejde, ale čas pomohl hodně. Když se sejdeme s holkami – Miškou od Pepči Vašíčků a Kačenkou Rachůnkovou, na kluky vzpomínáme už bez pláče a i se u toho smějeme. To dříve nebylo. Ale ta bolest, ta obrovská díra v srdci zůstane navždy.“
Vzpomínáte na Honzu často?
„Ano, vzpomínám. Jinak to ani nejde. Byli jsme spolu od sedmnácti let, byla to moje první láska, moje druhá polovina, nejlepší »kamarádka«. Plánovali jsme spolu budoucnost, i kde chceme žít v důchodu. Nejde na něj nemyslet. Vzpomenu si při každém pohledu na Honzíka, z kterého je už velký desetiletý kluk. Pořád si říkám, jak by byl na něj tatínek pyšný a svojí láskou by ho doslova snědl.“
Máte v paměti poslední společné chvíle?
„S Honzou jsme se viděli naposledy 29. srpna 2011. Pár dní před tou tragédií přiletěl na jeden den pomazlit se s malým Honzíkem. Byl to krásný den, bohužel krátký. Vidím pořád jeho poslední otočení za námi na letišti, jeho výraz v obličeji a zamávání, jak kdyby to bylo včera. Proto závěr prázdnin až do data výročí je vždy nejbolavější období, je to hodně živé.“
Kdo vám byl a je největší oporou? Je Honzík hnacím motorem?
„Malý Honzík a rodina mi zachránili život, nevím, jak bych to bez nich zvládla. Jestli vůbec. Bylo pro mě těžké najít v sobě sílu jít životem dál a být tu pro malého Honzíka plná síly. Často se divím, že jsem se z toho nezbláznila. Ve třiceti letech se stát maminkou, mít vše, být šťastná na maximum a za dva měsíce se stát vdovou. Život najednou přestal dávat smysl.“
Kdy vám Honzík zaručeně rozesměje? V čem vám připomíná Honzu?
„Honzík je bavič, takový malý showman. Jsem ráda, že už to není to smutné dítě co dřív. Má tatínkovu povahu, je strašně hodný, dobrosrdečný, vnímavý, zajímá se o druhé. Už ve školce ve třech letech se mě cestou domů ptával, jaký jsem měla den a opravdu poslouchal odpověď, zajímalo ho to. To má po tatínkovi, hodně ho v něm vidím.“
Před pár lety jste říkala, že snad alespoň nosem půjde do rodiny Marků. Stalo se tak?
„Ve fyzické podobě má po tatínkovi bohužel jen barvu a hustotu vlasů, ani ten markovský nos se tam nerýsuje.“ (úsměv)
A co třeba chutě, mají podobné?
„Honza miloval sladké, Honzík spíš slané. Jedině krupicová kaše, ta boduje u obou. Když jsme ještě neměli děti, vždy jsme se ze srandy přeli, jestli je kaše lepší posypaná kakaem, či skořicí. Řekli jsme si, že nás jednou rozsoudí naše děti, schválně, kdo vyhraje. Já tuhle sázku povyprávěla Honzíkovi, když byl malinký, a ten si od té doby vždy přeje kaši posypat každou půlku jinak, nerozsoudil nás.“
Mluvíte spolu o tátovi?
„O tatínkovi ví Honzík vše, mluvíme o něm často. Dávám mu hodně za příklad, jaký byl tatínek, hlavně když někdy jeho chování přesáhne určitou mez. Jen videa s jeho góly, videa ze svatby a dovolených mu ještě nedokážu pustit, na to pořád nemám sílu.“
Jak vám je po těle, když jste se vrátila na hokejové stadiony? Vy jste neměla sílu se na hokej ani podívat...
„Honza si vždy přál mít syna hokejistu. A já nemám to srdce tohle přání nesplnit, aby se na mě nezlobil, až se tam nahoře někdy potkáme. Tak Honzíka na hokej vozím, ale víc tomu dát neumím. S tatínkem by to bylo jiné, Honzík by byl hokejem nasáklejší. Hokej ho ale baví a já jsem ráda, že má kolektivní sport, že se hýbe. Sice jsem zkoušela protlačit i jiné sporty, ale Honzík se nejvíc cítí být hokejistou.“
Jaký je ve škole, snad studijní typ po mamce?
„Uvidíme, jestli bude vyloženě studijní typ. Chytrý je, známky má dobré.“
Měla jste fůru nápadů na podnikání. Máte na to čas, chuť?
„Mám své menší projekty, ale nic zásadního. Pořád nemám dostatečně velkou odvahu zainvestovat Honzovy peníze do svého podnikání, chovám k nim stále opatrovnický respekt. Ale jednou by se mi strašně líbilo proměnit své nápady třeba v rodinný podnik, který ponese Honzovo jméno. To je můj sen.“
Hodně jste cestovala, máte to tak ještě?
„Stala se ze mě taková tryskomyš, musela jsem pořád někde být, něco dělat, s někým se potkávat. Zaměstnávat tělo i mysl, abych nemyslela na minulost. To mi pomáhalo a i zůstalo. Cestujeme velmi často, baví nás to.“
Katka Rachůnková i Míša, někdejší přítelkyně Pepy Vašíčka, mají nové životy, vztahy, partnery, děti. Co vy?
„Díra v našich srdcích po Honzovi zůstane navždy obrovská, ale musíme žít dál. On by si to tak přál, slz už bylo dost. Jsem ráda, že žiji druhý život, jsme vděční za vše, co krásného nám přináší. Užíváme si ho zase naplno s úsměvem.“
Jste v kontaktu?
„S holkami se potkáváme velmi často a já jsem za to strašně vděčná. Jsou to moje spřízněné dobré duše a jsem ráda, že je mám, že mi přišly do života, držíme se navzájem.“
