20 let od tragické smrti legendárního kouče Hlinky (†54) na něj vzpomíná vdova Liběna: Jak mě Ivan škádlil!

Ve služebním superbu slavného hráče i kouče smetl 16. srpna 2004 nezodpovědný šofér dodávky, co vezla prádlo. Jak se jeho choť vyrovnala s životní ranou? Co jí dělá radost? A jak často na milovaného Ivana vzpomíná?

Jak se tedy máte?
„Tak trošku uspěchaně. Přijde mi, že poslední dobou nic moc nestíhám. Nějaký čas zabere práce pro Nadační fond Ivana Hlinky, a protože mám domeček na úpatí Krušných hor, tak se snažím věnovat zahradě.“

To pan Hlinka byl přes sekání a kytičky machr, ne?
„Ještě v Janově vždycky dělal na velké zahradě všechno sám. A dokonale. Pěstoval kytičky, udržoval skalky. To mi teď chybí, protože to sama nedělám ráda. Často si u toho zanadávám, hlavně u pletí, ale udělat se to musí, protože to chci mít pěkné.“

Dům v Janově jste prodala?
„Ano. Po deseti letech. To bylo smutné.“

Udělala jste to taky proto, abyste Ivana neměla stále před očima?
„To vůbec ne! Tam byl náš domov, kde jsem se cítila v bezpečí. Nikdy bych si nedovolila odstěhovat. Byl to ale obrovský dům. Náklady, práce... Už to nešlo utáhnout.“

Takže jste si vybudovala domeček o kus dál mimo ruch města...
„U německých hranic. Nejdřív jsem se přestěhovala do bytu. Pak jsem tam jela navštívit kamarádku Ivanu Beránkovou. Říkala jsem jí: Proboha, kam jste se to odstěhovali?“

»Chcípl« tam pes?
„Jo. (smích) Jenže ta nádherná krajina a prostředí. Obec zrovna prodávala pozemky. Nejdřív mi to bylo úplně jedno, ale Ivana apelovala, ať se tam s ní jedu podívat. Tak jsem jela. Stála jsem zhruba na místě, kde dneska domek je a řekla jsem si: Tak tady si to vlastně dovedu představit.“

No vidíte...
„Já totiž miluju přírodu. Patří k životu. Mám ráda zvířata a okolo máme lesy. Je to tam opravdu hezké.“

Golf ještě hrajete?
„Začala jsem s ním kvůli Ivanovi. Bavil ho víc než hokej a stával se u něj sportem číslo jedna. Jenže... Byl to děsný žrout času. Než dojedete do Karlových Varů a projdete osmnáct jamek, tak to je výlet na celý den. Začala jsem tedy jezdit s ním.“

A dávali jste partičky...
„No, to ne. Nehrála jsem s ní. On na to měl svoje přátele. Já si vzala hůl, začala to zkoušet a bavilo mě to. Po jeho smrti, když jsem se přestěhovala a pořídila si výmarského ohaře, tak jsem s tím postupem času sekla.“

Pan Hlinka hřiště ve Varech miloval, že?
„Koupil si tam i chatku. Chtěl ji trošku předělat. Do Karlových Varů ho to táhlo, čím dál víc. Plánoval, že tam budeme trávit podstatnou část léta.“

Proto tam jel i v osudný den 16. srpna 2004.
„Byl domluvený s pánem, který měl stavbu na starost. Jeli ale každý zvlášť...“

Proč?
„Pán mi říkal, že to bylo proto, že sám byl vášnivý kuřák, takže nechtěl Ivanovi v autě kouřit.“

Pan Hlinka si ale cigárko taky s chutí šluknul, ne?
„Jasně, ale po infarktu, který ho krátce předtím postihl, přestal. Jen si občas na golfu dal doutník. Jé, to jsem nadávala.“

Vždyť doutníček se nešlukuje.
„Přesně to mi taky říkal. Že to jen tak drží v puse. No, něco jsem si o tom hledala a přišlo mi to, že to s cigárem vyjde vlastně nastejno.“

Takže vás trošku škádlil.
„To on uměl bezvadně. Třeba když volal, že už jede domů. A nic. Pak znovu za hodinku, že se někde zdržel, ale už je opravdu na cestě. Když slyšel moje »nadšení«, tak dělal pusou jako motor auta! To jsem trošku nadávala.“

Kouřil cigarety i doma?
„Ze začátku ano. Jsem totiž absolutní antikuřák. Nakoupila jsem čističky a po domě je zapnula. Říkal: To je hrozný, já se nemůžu ani dívat na televizi. Čističky měl z obou stran a navrch otevřené okno.“ (smích)

Bez čeho se Ivan neobešel?
„Bez domácí pohody. Říkával: Ty bys pořád rajzovala, ale já jsem rád doma. Chtěl bych opékat buřty. A mít nejbližší kolem sebe.“

Hodně vám chybí?
„Chybí, ale víte co; už je to dvacet let! Nemůžu říct, že bych na Ivana myslela denně. Ale poněvadž pracuji v Nadačním fondu, který nese jeho jméno, tak vzpomínám často. Hodně často. A nejen já, ale při akcích, jež pořádáme, i hodně dalších lidí. Beru to jako důkaz, jak neskutečným a výjimečným člověkem byl.“

Jak jste se vlastně seznámili?
„Poprvé, když jsem právě nastoupila do litvínovského klubu. V den, kdy u nás hrála Sparta, takže bylo vyprodáno. Teprve jsem se v nové práci rozkoukávala a on ráno zavolal v okamžik, kdy jsem na něj fakt neměla čas. To byl první kontakt, ale seznámení bych to nenazývala.“

Dojem jste na něj ale zřejmě udělala...
„Nevím. Třeba se ho dotklo, jak jsem byla drzá. Ale to jsem vlastně ani nebyla, jen jsem měla svoji práci. Tak jako co, že volá pan Hlinka. To jsem si měla sednout na zadek?“ (smích)

Možná mu to imponovalo.
„Nevím, ale dotklo se ho to určitě. To mi sám říkal!“

A co se líbilo vám na něm?
„Jednoznačně celkové charisma. Později měl vedle mě kancelář a každé ráno přišel, nakoukl a řekl: Dobrý den, Liběn!“

Prostě veselý chlap.
„Ale ne v práci. V ní byl akurátní. Chtěl mít ve všem pořádek. Sympatie mezi námi takříkajíc prorůstaly, až jsme si řekli...“

Až jste si řekli, že jo!
„Až jsme si řekli, že to zkusíme.“

V roce 1998 z toho byla svatba.
„Do manželství si každý nese to svoje. Než se sžijete. Já navíc se dvěma dětmi. Ivan byl ale neskutečný. Jak se k nim choval, pomáhal jim. Opravdu dobrosrdečný člověk.“

A jaký byl šéf?
„Rozhodně si pod ním každý nemohl dělat, co chce. Chtěl, aby si všichni svoji práci dělali zodpovědně. Jakmile to někdo neudělal, Ivan mu to dal najevo.“

Uměl být i »ostrej«?
„Uměl. A hodně!“

Takže jste ho viděla rozzuřeného?
„To teda viděla! Občas ho ale někdo rozčílil tak, až jsem ho krotila! Řekla jsem: Prosím tě, nech toho! Neřvi tady.“

Jak se tohle mohlo stát?
„Dvakrát nebo třikrát jsme někde byli. Tady v Litvínově. Někdo mu jen řekl něco, co ho nadzvedlo, tak na to dokázal odpovědět.“

Především byl ale přátelský, že? Kamarády měl z různých oborů. Jedním z nich byl třeba herec Josef Vinklář.
„Byli jsme u něj na chatě a on zase jezdil k nám. Seznámili se, protože pan Vinklář Ivanovi poslal dopis. Mám ho schovaný. Taky se znal s panem Horníčkem. Za ním jsme jezdili na představení do Prahy. Mariáš hrál zase s Petrem Jandou.“

Jakou pan Hlinka poslouchal muziku?
„Kromě Olympiku třeba Petra Nováka. Vždycky navečer jsme seděli spolu na verandě a pouštěli jsme si písničky.“

A zatrsali si u toho...
„No to zase ne. Ivan nebyl moc tanečník. Na ples jsme však občas zašli.“

To musela být na parketu legrace.
„Snažila jsem se ho vést a on na oko dotčeně říkal: Neveď, ředitelko!“

To na tiskových konferencích vystupoval sebevědomě. Legendární bylo jeho vystoupení po olympijském zlatu na Žofíně, na němž byl lehce společensky unaven.
„Však jsem mu taky řekla: Ty jo, Ivane! A on odpověděl: Vždyť jsem se na tebe koukal a ty ses smála. Tak jsem si říkal, že snad jako dobrý.“

Doslova legendární oslavy s kloboučkem na jeho hlavě jste si užila dosyta?
„Jela jsem pro něj tehdy do Prahy. Kluci přijeli trošku později. Pak jsem s nimi jela autobusem dolů do centra Prahy...“

Byla to jízda! Včetně zastávky u tehdejšího prezidenta Václava Havla. „Nezapomenutelné zážitky. Celá ta atmosféra byla euforická. To už se nedá zažít, nebude opakovat. Autobus mezi fanoušky sotva projel!“

Pan Hlinka taky maloval. A sliboval vám obraz…
„Nenamaloval mi však nic. Sice koupil plátno, připravoval se a udělal si takovou místnost – ateliér. Nechtěl, abychom mu tam chodili. Ovšem měl tam malá krbová kamínka. Útulno takové, že jsme u něj skončili všichni.“

Kdy se tvorbě věnoval nejvíc?
„Asi v osmdesátých letech. Jeho nejznámější obraz - Smutný klaun - jsem teď zapůjčila do Národní galerie.“

Tohle dílo má atmosféru. Ovšem ne tedy úplně optimistickou.
„Ivan měl rád klauny. Líbilo se mu, že navenek lidem rozdávají radost, ale uvnitř jsou i smutní. Možná tím taky vyjadřoval nějaký vlastní vnitřní smutek“

Taky kreslil. Dům v Janově prý navrhl úplně sám. Je to pravda?
„Měl všeobecný rozhled. Inteligentní chlap, co se uměl postavit ke všemu. Fotbal, tenis, golf. Všechno mu šlo. Malování a kreslení nevyjímaje. I k chatě měl nákresy. Možná až trošku velkorysé.“

Doma byl jaký?
„Pokud chcete mít spokojené manželství, musíte udělat zázemí. To bylo na mě! Snažila jsem se, aby pokaždé, když přijde domů, byl spokojený. Myslím si, že to se mi celkem dařilo. Uměl se i zapojit.“

Jak?
„Třeba strašně rád chodil na houby. Párkrát se snažil, abych je s ním čistila. To jsem ale říkala: To teda ne. To po mně nemůžeš chtít. Tak je dočistil sám a pak udělal houbový guláš, polévku. Vařit uměl výborně.“

A co měl nejradši od vás?
„Dršťkovku. Dělala jsem mu jí na uvítanou vždycky, když přijel po delší době.“

Malé radosti jsou základ, že?
„Kdykoliv někam jel, vždycky mi přivezl nějaký dáreček. Nikdy nezapomněl! Někdy je rafinovaně schoval.“

Letos byste spolu oslavili šestadvacet let od svatby. Co by asi říkal na dnešní svět?
„Všechno se digitalizuje. On si na technické věci taky moc nepotrpěl. Tehdy měl tlačítkový telefon Nokia. Nemusel mít to nejnovější.“

Ani moc nepsal SMS, přesto jste si od něj jednu dlouho schovávala...
„Je to tak. Už nevím, kde byl, ale asi v deset večer mi najednou napsal: Liběn, mám tě moc rád!“

Romantik. Lichotil vám takhle často?
„To bych neřekla, ale dokazoval to svými činy. I když jsme někam jeli, tak říkal: Liběn, pojedeš se mnou? Nikdy mi neřekl, Liběno. Nikdy! Ale taky jsme se samozřejmě občas poškorpili. To je běžné.“

Co nejčastěji způsobilo svár?
„Nikdy nechtěl přiznat, že se v něčem zmýlil. Měl vždycky ve všem pravdu.“ (úsměv)

Prostě šéf, který měl úctu i u šampiónů jako Robert Reichel, Martin Ručinský, Jiří Šlégr...
„Stále jsem s nimi v kontaktu. Ivan je k nám občas pozval. Seděli jsme na verandě a on udělal maso.“

Mezi kamarády byl nejšťastnější, že?
„Jasně. Bavil se a byl v čele oslav. Léta jsme jezdili do sklípku, kde s námi byli Augustovi, Lenerovi, jednou Franta Černík. A taky sem tam byla já. Jako ostříž!“ (smích)

Chodil na pivko často?
„Každou středu měl mariáš. Většinou jsem ho tam odvezla a pak se pro něj, vždycky když zavolal, že chlapi skončili, vrátila.“

Místo abyste šla spát, tak jste čekala...
„To zase ne. Oni tam chodili od čtyř odpoledne a já pro něj jela kolem deváté. Sem tam se to taky protáhlo, tak jsem mu řekla, ať si vezme taxíka.“

Hodně vám velikáni mezi jeho přáteli po tragédii pomohli?
„Víte co, hlavně si musíte pomoct vy sám. Pomohla mi moje rodina. Děti. Pak v tom jste ale sám. Navíc po roce mi pak zemřela maminka. Ona si tady život odžila, takže je to jiné. Ivana postihla tragédie. Ze dne na den nebyl."

Jak dlouho trvalo, než jste se z toho oklepala?
„Moc se k tomu nechci vracet, ale něco jsem si o tom načetla. Jaká jsou stádia, jak kdo takové kritické situace prožívá. Mně to trvalo déle.“

Nehodu způsobil řidič firemní dodávky František Veleta. Potkali jste se někdy? „Ne. Nechtěla jsem, i když jsem k němu vlastně ani necítila žádnou zášť. Napsal mi omluvný dopis.“

Také jste prvotně měla pochyby, zda se vašemu manželovi dostalo po bouračce dostatečné péče.
„Tehdy byl problém získat lékařskou zprávu! Pár let poté jsem zaslechla, že jsem vlastně zapříčinila, že dnes jsou lékaři povinni ji pozůstalým dávat.“

Do Varů ještě jezdíte?
„Ano. Za přáteli. Třeba jednou za měsíc a půl.“

Pokaždé přibrzdíte u pomníčku připomínajícího místo, kde manžel boural... „Jasně. Trošku se o pomníček starám.“

Hrob má pan Hlinka ale na Olšanech?
„Tam chodím pravidelně. Zrovna nedávno jsem se tam dostala, tak jsem trošku uklidila.“

Mrazivá smrt legendárního Hlinky: Manželku uklidňovali prášky!

Trenér Rulík má v sobě kus z legendárního kouče (†54): Hlinkova »krev«!