Šebrle junior místo oštěpu kope: Táta mi říká, ať jsem »drzej«

Romane, Dukla má na webu fotku z podpisu profesionální smlouvy vašeho syna. Jste něco jako jeho manažer?
R: „Ježiš, to ne! To bych si nedovolil. Byl jsem u podpisu jeho úplně první smlouvy, teď už ne.“

Štěpáne, byl to pro vás zlom v kariéře?
Š: „Já byl šťastnej, že mi trenér Skuhravý dal šanci v áčku Dukly. A při prvním startu, zrovna proti Jablonci vedenému Petrem Radou, který nás teď trénuje, jsem v zimní přípravě dal gól.“

Když bylo zřejmé, že i syn se bude živit sportem, co jste si jako táta řekl?
R: „Bylo dobrý, že dostal smlouvu, ale přece jen to tehdy byla druhá liga. Takže jsem si říkal, že je to ještě dlouhá cesta, než se prosadí. Sport je skvělej, člověk dělá, co ho baví. Naučí se respektovat soupeře, určitá pravidla, režim, a to si bere i do dalšího života. Takže jsem chtěl, aby děti sportovaly, ale velké ambice jsem neměl. Že se to povedlo, je bonus.“
Š: „Já skoro do patnácti dělal atletiku i fotbal společně, obojí mě bavilo. Kolem sedmnácti jsem zjistil, že bych ve fotbalu mohl být docela dobrý. Začal jsem to brát vážně a říkal jsem si, že bych se s tím mohl jednou i živit. Mám dlouhodobý cíl: Zahrát si v top třech týmech české ligy.“

Co na to táta?
R: „No tak cíl je to dobrej. Zatím mu to jde nahoru, tak je hezký ho sledovat. Jenom musí myslet na zadní vrátka.“

A myslí na ně?
R: „Ale jo, je docela chytrej a finančně gramotnej. Umí si to pohlídat asi víc než já, nemám o něj strach.“

Na Instagramu máte videa dokumentující vaše soupeření. To začalo už v dětství?
R: „Když jsem postavil dům, nejlepší novinkou bylo, že mi tam pan Opička udělal hřiště 14 krát 7 metrů. Tam jsme se vykopali. Já nejdřív Štěpána nechával vyhrát, pak jsem hrál levou nohou, pak pravou, a pak už jsem se jenom vztekal, že prohrávám!“
Š: „Ty zápasy opravdu pak už začaly být dost vyhrocený.“
R: „Máme za ty léta vybroušený pravidla, hrajeme na jeden dotek. To byly mače!“

Fotbal hrála i vaše dcera Kateřina.
R: „Za Slavii a v repre do 17 let. Ale už jí to tolik nedávalo a začala se věnovat atletice. Háže oštěpem, to je její hlavní disciplína. Bývala to moje silná stránka. Ona i Štěpán pro to mají cit, oštěpem háží dobře.“
Š: „Sprint by už byl asi pro tátu nebezpečný, takže soutěžíme v technických disciplínách. Oštěp, výška, vrh koulí. To bych teda prohrál asi…“
R: „To bys prohrál určitě!“
Š: „Zrovna oštěpem jsme nedávno házeli. Vyhrál taťka, porazil mě asi o dvacet centimetrů posledním hodem. Říkal, že kdyby pokračoval, určitě už si něco urve.“

Romane, jaký vlastně máte vztah k fotbalu?
R: „Já ho šestnáct let hrával v Rychnově nad Kněžnou. Hlavně mládežnické kategorie. Je to moje vášeň.“

Kolektivní sport je ale proti atletice obrovský rozdíl.
R: „To je. Musíte mít víc štěstí na týmy a dobrý trenéry. V atletice, když jste talent, se přece jen prosadíte spíš.“
Š: „V atletice je člověk sám za sebe. Ale mě fotbal od těch patnácti let chytl i proto, že jsme měli skvělou partu. Nikdy jsem nelitoval, že hraju týmovej sport.“

Závidíte tátovi dlouhá soustředění v teple?
Š: „To jo! Jedeš na tři týdny do Afriky, pak na Tenerife. My začneme zápasem prvního února...“
R: „Nemáš co závidět. Ono to vypadá, ale je tam od rána do večera dřina, takže si to člověk ani neužívá, že je v teple.“

Máte jako syn slavného otce na talíři narážky?
Š: „Občas mi kluci říkají Romane. Vlastně taky jeden rozhodčí, když mi dal žlutou za simulování, tak mi řekl, že tady nejsem na desetiboji.“

Co vám táta nejčastěji radí?
Š: „To si okamžitě vybavím: Dovoluj si! Musíš si dovolit! Prostě zdravá drzost aby v tom výkonu byla. Jinak mi moc neradil. Maximálně po zápasu řekne, že jsem mohl víc střílet – zkrátka víc si dovolit.“

Romane, to je nějaká životní zkušenost?
R: „Životní i fotbalová. Ať třeba pětkrát něco zkazí, ale pětkrát mu vyjde, je z toho přečíslení a třeba dva góly. Lepší než se zbavovat míčů na spoluhráče vzadu a za zápas nic nezkazit, ale ani nevytvořit.“

Hlídáte synovu životosprávu?
R: „To nemusím, on to zvládá sám. Desetiboj je na živosprávu daleko lepší. Měl jsem výhodu, že jsem toho nemusel tolik dodržovat. Nijak zvlášť jsme alkohol stejně nepili. Stačilo před závody vynechat vyloženě tučný jídla.“

Štěpáne, máte přítelkyni Agátu, táta má Hedviku, na fotbal zajde i vaše máma Eva a sestra Kateřina. Na Julisce vás musí být občas jako Hujerů.
R: „Všichni jsme se tu asi ještě nesešli. Často chodím já se sestrou a Agátou. Nebo já s Agátou. Ona je bývalá atletka.“

Takže slečnu máte, Štěpáne, díky atletice?
Š: „Seznámil jsem se s ní asi v deseti letech, kdy chodila k mámě trénovat. A drží nám to doteď. Už se známe přes dvanáct let a kolem patnácti jsme spolu začali chodit.“

Není úplně typické poslat syna do Dukly, v Praze jsou populárnější kluby. Chtěl byste ho někdy vidět jinde?
R: „Já mám Duklu rád, to spíš děda je sparťan. Štěpán začínal na Aritmě a po čase jsme řekli, že lepší by to bylo na Dukle. Poprosil jsem kamarády, aby mi řekli, jestli na to má. Nechtěl jsem tlačit na pilu. Ale něco tam bylo, tak je tady.“

Roman a Štěpán Šebrlovi na Dukle, kde jsou oba jako doma.

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 15
  zobrazit galerii

Šebrle skóroval 20 let a 1 den po tátově zlatu: I Štěpán je slavný!

Legenda Šebrle o prvním gólu syna: Docela to trefil! Určitě chce ještě výš

iSport.cz