V prvním ligovém utkání udělal hrubou chybu, chytil míč za vápnem a vzápětí Baník dostal gól. „Ale trenér Jarabinský mě podržel a v bráně už jsem zůstal,“ vzpomíná někdejší reprezentant Jan Laštůvka, který to dotáhl až do Ligy mistrů v dresu Šachtaru Doněck, do anglických klubů West Ham či Fulham a nyní chytá ligu v Karviné.
„S fotbalem jsem začal v šesti letech v Karviné. Přivedli mě k němu starší kamarádi, kteří už v tamním klubu Baník ČSA hráli.
Začínal jsem jako útočník, ale postupem času jsem to zkoušel i v bráně. V mládežnických kategoriích to fungovalo tak, že jsem za starší kategorii chytal a za mladší hrál v útoku.
Ze starších žáků mám v živé paměti utkání, ve kterém jsem dokázal vstřelit jako brankář dvě branky. První gól padl takřka z poloviny hřiště a druhý jsem dal z penalty. Zápas si dobře pamatuji, protože jsme v poločase prohrávali 0:3 a skončilo to 3:3.
Do osmnácti let jsem hrál v Karviné. Poté jsem přestoupil do Baníku Ostrava, kde jsem chytal většinou za B-tým. Trenér Jarabinský mě následně vytáhl do áčka, kde mi dal šanci vyzkoušet první ligu.
První ligové utkání si vybavuji velice dobře. Vyhráli jsme 2:1 nad Žižkovem a mně se stala kuriózní věc. Chytil jsem balon za vápnem a z následné standardní situace jsme obdrželi branku, kterou vstřelil Tomáš Hunal. Přes nepovedený začátek mě trenér Jarabinský podržel. V dalších zápasech jsem vážnější chybu neudělal, proto jsem už v bráně zůstal.
Na první ligovou nulu si nevzpomínám. Pro mě jsou důležitější tři body. Na statistiky jsem nikdy moc nehleděl a momentálně je také příliš neřeším.
Pro brankáře byla situace v reprezentaci těžká, protože jedničkou byl dobře chytající Petr Čech. Nebyl důvod nic měnit a v národním mužstvu byla dobrá parta. Myslím si, že lidem, kteří měli něco proti, teprve později došlo, že jsme neměli špatný tým a snažili se hrát co nejlépe.
V reprezentaci jsem odehrál tři utkání. Naskočil jsem hned do prvního ostrého kvalifikačního zápasu ve Skotsku, který skončil remízou 2:2. První obdrženou branku jsem mohl asi řešit jinak, ale možná byla zapříčiněna i počáteční nervozitou. Do tohoto zápasu jsem totiž neodehrál jediné přátelské utkání. Každý zápas v národním týmu je pro hráče sen a mně se splnil, přestože jsem zápasů neodchytal mnoho. Jednou jsem tam byl a to se počítá.
Vychytaná nula v Turecku? Budu se asi chválit, ale ten přípravný zápas nám vyšel nad očekávání skvěle. Celý tým zvládl střetnutí fantasticky. Dokázali jsme porazit Turky u nich 2:0. Povedlo se mi vychytat nulu, ale pro mě bylo prvořadé, že jsme zápas výborně odehráli a zvítězili. Zůstane mi v paměti.
Jsem hlavně rád, že jsem zdravý a mohu nadále hrát. Odmalička jsem chtěl být fotbalistou a fotbalem se živit, což se mi podařilo. Je mi sice 34 let, to ale neznamená, že chci skončit. Možná jsem to mohl dotáhnout dál, ale člověk si musí vážit toho, co má.
V profesionální kariéře jsem jednu branku vstřelil, ta ale nebyla uznána. V ukrajinské lize jsem vykopával po ofsajdu balon, ten sklouzl v šestnáctce a přeletěl brankáře. Rozhodčí sice branku uznal, pak si ale uvědomil, jaká jsou pravidla, a po protestech ho následně odvolal. Jakmile se pískne ofsajd, někdo další se po rozehrávce musí míče dotknout. Obecně, pokud dá gólman branku, je to hlavně o štěstí. Když chodí gólmani kopat penalty nebo přímé kopy, je to už velký cirkus a show pro diváky. Výjimečně se stává, že brankář vstřelí gól v nastavení, když vyběhne ze své brány.
Pokud brankář dostane gól, může to s ním zacloumat. Musí si ale uvědomit, že je ještě dostatek času zápas změnit. Čím jsem starší, moc nad tím nepřemýšlím. Vždycky si vše rozeberu až po utkání.
Odmalička jsem se fotbalem chtěl živit. Pamatuji si, jak nám předložili první profesionální smlouvu i na všechny další kroky. Když se potkáme s kamarády, se kterými jsme vyrůstali, společně to rozebíráme. Fotbal je celý můj život a tak to zůstane.“
