Miroslav Kadlec se řadí k nenápadným hrdinům české fotbalové historie. Jako libero možná neměl u fanoušků takový lesk jako ofenzivní mistři Nedvěd či Poborský, ovšem jeho životopis je famózní: dva bundesligové tituly s Kaiserslauternem, čtvrtfinále MS a především finále EURO 1996, v němž navlékl kapitánskou pásku. „Všichni mi připomínají to, že jsem představoval ve starém Wembley náš tým britské královně. Hrát ve finále EURO byla mimořádná věc,“ cení si Kadlec.
„Začínal jsem v rodném Uherském Hradišti, mým prvním trenérem a zároveň učitelem byl otec, který si se mnou kopal prakticky při každé příležitosti. Dodnes všichni v Hradišti vzpomínají na to, jak jsme si kopávali o přestávce třetiligových zápasů Slovácké Slavie Uherské Hradiště.
Od dětství jsem měl docela dobrou kopací techniku, takže jsem začínal v útoku. Tím, že jsem dokázal dokopnout hodně daleko, jsem se ale postupně posouval dozadu a skončil na stoperovi. Jako ten s nejdelším odkopem jsem hrál toho posledního, jistotu, a už tam zůstal.
Do devatenácti let jsem byl hráčem Slovácké Slavie, po našem vítězství v divizi v ročníku 1982/83 jsem dostal povolávací rozkaz do VTJ Tachov, ozvali se ale z Vítkovic, že by mě chtěli, protože se jim zranil stoper Moravčík. Zařídili, že jsem byl přijatý na Vysokou školu báňskou, povolávací rozkaz jsem vrátil a od 1. července 1983 jsem šel hrát do Vítkovic.
Na první ligový zápas nezapomenu do smrti. Hráli jsme na Slavii a vyhráli tam 2:0, oba góly dával Standa Dostál, tenkrát nejlepší střelec naší U20 na MS v Mexiku. Bylo to velké překvapení, Slavia byla velkým favoritem, a my jsme je přehráli. Pro mě bylo napoprvé všechno neskutečně rychlé. První ligový gól, pokud si dobře pamatuji, padl někdy na jaře 1984 doma proti Žilině. Byla to střela zpoza šestnáctky, vyhráli jsme 1:0. Byl jsem šťastný, že jsem pomohl mužstvu. Člověk si taky uleví, že to má za sebou. Někteří hráči měli odehráno 100 nebo 200 zápasů a pořád na gól čekali.
Z dalších tref si vybavuji hlavně Kaiserslautern, kde se mně i týmu dařilo. Během osmi let jsme dvakrát vyhráli německý titul a jednou pohár, několikrát jsme byli v Evropě. Tím, že jsem měl slušnou kopací techniku, jsem zahrával trestné i pokutové kopy a jednu sezonu jsem byl dokonce se šesti góly nejlepší střelec bundesligy z trestných kopů. Eikeho Immela, známého gólmana, který chytal za Stuttgart, jsem měl, jak se říká, na tuty. Tomu jsem dal asi tři góly během dvou let. Když jsme zase hráli se Stuttgartem, už při nástupu mi říkal, ať se opovážím mu ho tam zase posadit.
Reprezentovat pro mě bylo ze začátku úplně neskutečný, protože jsem o tom celý život snil. Pro mě byl zázrak, že jsem se z divizního Hradiště dostal do ligy. Takže když jsem po tři čtvrtě roce dostal první pozvánku do U21, byl pro mě dres s lvíčkem na prsou něco úplně mimořádného. Že to potom vyšlo i s áčkem, bylo splnění všech snů. Dal jsem, myslím, dva góly, oba z trestňáku. První proti Bělorusku v Ostravě, druhý na Strahově proti Belgii.
Čeho si nejvíc cením? Všichni mi připomínají to, že jsem představoval ve starém Wembley náš tým britské královně. Hrát ve finále EURO byla mimořádná věc, takže to beru jako svůj největší reprezentační úspěch. Nesmím zapomenout ani na čtvrtfinále MS 1990 v Itálii, což bylo také velké. Měli jsme výborné mužstvo, ale nikdo nám nevěřil, což byl ideální stav. Na klubové úrovni nesmím zapomenout na dva tituly s Kaiserslauternem. Když teď vidím, jak těžké je bundesligu vyhrát, a nám, malému městu, se to povedlo dvakrát, je to neskutečné.
Fotbal pro mě znamenal úplně všechno, i když jsem tomu během mládí moc nevěřil. Otec mně pořád připomínal, ať u fotbalu zůstanu, a měl velkou pravdu. Teď i do budoucna je fotbal také obživa mojí rodiny, takže si bez něj život nedokážu představit.
Synovi (obránci Sparty) jsem dříve radil, teď už je to čím dál těžší, protože Michal už má nějaký věk, rady už moc nepotřebuje. Dřív jsem kolikrát váhal, jestli mu mám, nebo nemám něco říct, abych ho zbytečně nedostával pod tlak. Většinou jsem to ale nevydržel a něco řekl po každém zápase.“
