Už dlouhé roky ví, že 34letý obránce Chicaga je vynikajícím hokejistou, ale ještě delší čas má jasno v tom, koho si vzala. „Jsem na něj pyšná hlavně proto, jaký je. Michal je fantastickej chlap a skvělej táta,“ vykládala na starém vlašimském zimním stadionu, kam její choť pohár přivezl.
„Jsem strašně moc ráda, že jsem ho poznala. Oba jsme z Vlašimi a spolu jsme už patnáct let. Ten pohár jsem mu moc přála. Michal na oslavy moc není, ale tohle k tomu patří. Splnil si sen a je úžasný vidět manžela takhle šťastného. A vůbec celou rodinu. Když vidím tátu a maminku Michala, je to nepopsatelný. Neuvěřitelný den,“ dojímala se Jana Rozsívalová.
Kolem ní se hemžily stovky fanoušků, netrpělivě čekající na pořízení snímku se stříbrnou relikvií. Koho svírají deprese z tlačenice lidí, ten se vlašimské parádě radši vyhnul.
„Prožíváme to moc. Je to nádherné, nepopsatelné, ten zájem lidí... Odneseme si odsud vzpomínky na celý život. Ale zároveň se i trochu těšíme, až oslavy skončí, je to náročné,“ popisovala hemžení lidí.
S příbojem nervů ve finále Stanley Cupu se to však nedalo popsat. „To byly strašné nervy,“ usmála se. A byla ráda, že na ně nebyla sama.
„S ostatníma holkama od hráčů Chicaga jsme byly skvělá parta, moc jsme si to užily. Prožívali to i naši kluci, synové také hrají hokej. Paradoxně Michal byl z nás všech nejklidnější. A doma při finále jsme o poháru radši moc nemluvili, abychom to nezakřikli.“
Přitom Rozsívalová cítila, že se to podaří. „Cestou na šestý zápas do Bostonu jsem měla zvláštní pocity, přišlo mi, že něco visí ve vzduchu. Byl to zvláštní den, jako by to bylo napsáno, že to vyjde,“ přiznávala nevšední tušení.
V těchto dnech si také slavný pohár potěžkala. K uzvednutí šestnáctikilové trofeje potřebovala pomocníky. „Zkusila jsem si ho zvednout, ale potřebovala jsem k tomu manžela a oba kluky,“ rozesmála se.
