Hudler: Nádhera! Chce se mi brečet

Jiří Hudler pozvedl nad hlavu Stanley Cup. Objel s ním vítězné kolečko. A do poloprázdné pittsburské arény pokřikoval. „Celý jsem se třásl,“ přiznal útočník Red Wings v rozhovoru pro deník Sport.

Ve čtyřiadvaceti letech se dočkal životního úspěchu. Vybojoval pohár. Už navždy bude jeho jméno vyryté na podstavci nejcennější hokejové trofeje světa.

„Nádhera! Nádhera! Skoro se mi chce brečet,“ radoval se Hudler, dvacátý český hráč, který získal Stanley Cup. A vyhlížel svého tatínka. Právě s ním se toužil podělit o velký zážitek. „Táto! Táto!“ volal a mával rukou. Pak přišlo společné objetí.

Neměl jste potíže pohár zvednout a udržet nad hlavou?
„Jé, víte, že ani nevím, jestli byl vlastně těžký? Na zem mi nespadnul, takže to asi nebylo tak hrozný.“ (směje se)

Počínal jste si celkem suverénně, jako byste ho zvedal každý rok!
„Naopak, celý jsem se třásl… Ale tu techniku jsem trochu odkoukal, když jsem na pohár čekal.“

Uvědomujete si, co jste dokázal?
„To se nedá ani popsat (promne si oči). Je to jeden z mých nejlepších okamžiků v životě. Nemám slov.“

Před velkými událostmi někdy funguje šestý smysl. Měl jste tušení, že v Pittsburghu finále ukončíte?
„Ano. Ne snad tušení, spíš víru. My jsme sem přijeli s tím, že vyhrajeme. A podařilo se nám to. Já vím, že se to říká pořád, že si to hned po výhře člověk neuvědomí, ale u mě to neplatí. Já jsem šťastný. Jsem součástí téhle party, téhle organizace. S nimi to je nádherná práce. A ještě s takovým koncem!“

Právě konec jste ale nechtěně zdramatizoval. Při vašem vyloučení zase padl gól jako v předchozím souboji, a Penguins to nastartovalo. Moc nechybělo, aby zápas došel do prodloužení. Nadával jste si na trestné?
„Bylo to hodně nepříjemné. Tím spíš, že jsem přesvědčený, že to žádný faul nebyl a ven jsem jít neměl. V minulém zápase jsem fauloval, proti tomu nic nemám. Ale teď? Ne!“ (udiveně)

Máte představu, jak budou vypadat oslavy?
„Nevím. O tom rozhodnou ti, kteří měli pohár párkrát nad hlavou. A mně je to vlastně jedno, užiju si to kdekoli. Vyhráli jsme Stanley Cup! (křičí) To už nám nikdo nevezme.“

Do Detroitu jste plánovali cestu letadlem. Nebyl to nebezpečný nápad? Přepravovat tak rozdováděnou partu…
„Nebyl (směje se). Ty opravdové oslavy budou až v Detroitu a na ně se všichni těšíme. Pěkně rozložíme síly, abychom všechno stihli. Věřte mi, bude to velký, neuvěřitelný. Do smrti na to nezapomenu. Je krásný, když se vám sny vyplní.“

Nebuďte zase tolik skromný, na triumfu jste se podílel vítězným gólem ve čtvrtém utkání. Kdo ví, jak by bez vás série dopadla?
(usměje se) „Ne, ne. Jestli se mě za dvacet nebo i víc let někdo zeptá, co si vybavím, bude to kouč Babcock. On mi totiž věřil, dal mi šanci. V Čechách se sice třeba říkalo, že jsem moc nehrál. Když se ale podívám na icetimy (čas strávený na ledě) ve finále, tak jsem spokojený. Jen si vemte poslední zápas finále, byl jsem na ledě v posledních minutách. A to je přece úžasný, že jsem mohl být u toho. Že jsem se jen nedíval.“

Jste na sebe pyšný, že jste vydržel a z Detroitu neutekl?
„Je to parádní pocit. Přiznávám, vždycky mně to hlavou problesklo, když se mě na to někdo ptal, nebo mi to i vyčítali, proč v Detroitu vlastně zůstávám. Já na to ale pokaždé odpovídal, že mi je to jedno, že vydržím. Byl jsem trpělivý. A právě za tenhle okamžik to stálo.“

V létě se Stanley Cup po roční pauze znovu objeví i v Česku. Už jste si připravil plán, kde trofej ukážete?
„J e š t ě nevím, rozmyslím si to. A mám na to dost času, abych to pořádně naplánoval. Žiju současností. A ta patří do Detroitu. Sice netuším, co mě čeká v nejbližších dnech, ale těším se na to.“

Zcela jistě vás čekají bezesné noci.
„O tom nepochybujte (směje se). S tím se počítá. Ale nebude to zase takový šok, stejně jsem se během play off moc nevyspal.“