ROZHOVOR - Nemůže být nic horšího pro maminku, než vidět svého syna bezvládně ležet v bezvědomí na ledě. „To je něco strašného,“ přiznává Marcela Pavelcová v rozhovoru pro Nedělní Sport. Nejvíc se jí ulevilo, když se po pár hodinách gólman Ondřej Pavelec sám ozval a řekl: „Mami, neděs se.“
Včera odpoledne i vpodvečer nervózně chodila po bytě a netrpělivě čekala na další zprávu od syna, co přesně stálo za jeho kolapsem v zápase s Washingtonem. „To pořád nikdo neví,“ uvedla paní Pavelcová, jinak zdravotní sestra.
Vy jste zápas, v němž váš syn upadl do bezvědomí, viděla v přímém přenosu?
„To ne, protože Ondra před utkáním říkal, že možná ani hrát nebude. Ale manžel se i tak díval. A potom mi do pokoje přinesl počítač. Já jsem si v tu chvíli říkala: Dobrý, to vyhráli. Protože když prohrajou, já to ani nechci vidět. Jenže on říkal, ať se nelekám, ale že se Ondrovi něco stalo...“
To musel být hrozný pocit ho tam vidět.
„Něco hrozného, popadla mě bezmoc. Ze zoufalství jsem mu hned potom volala, ale nebral to samozřejmě. Až asi po čtyřech hodinách, co se mu to přihodilo, se ozval. A řekl mi: Mami, neděs se, jsem v pohodě... Moc se mi ulevilo.“
Co ještě říkal?
„Jak je rád, že nakonec vyhráli. Ale to mě tedy vůbec nezajímalo... Samozřejmě jsem se vyptávala, co se přihodilo, ale on si z toho osudného momentu nic nepamatuje. Hned jsem zjišťovala, jestli třeba nebyl před zápasem unavený nebo jestli neprodělal chřipku, ale nic takového. On se v tomto ohledu docela hlídá. Když jsem s ním předtím mluvila, vždycky říkal, že se cítí dobře. A taky povídal, že když se probral, necítil nohy. Ale když už jsem s ním mluvila, tak se na ně postavil. Takže to je dobrá zpráva.“
A co další vyšetření?
„Byl na CT, které nic naštěstí neodhalilo. Dělali mu i další vyšetření, která také dopadla dobře. V zámoří psali, že se probral až v nemocnici, ale co mi Ondra říkal, tak už něco vnímal v sanitce. Akorát v ní necítil ty nohy.“
Každopádně jste se mohla po tom telefonátu aspoň trochu uklidnit.
„To jo. Ale co přesně bylo tou příčinou, to stále nevím. Čekám, až se mi znovu ozve. Chodím nervózně po bytě (rozhovor probíhal včera večer) a nemůžu se dočkat, až zavolá zase.“
Vy jste zdravotní sestra, o to víc to asi prožíváte i z odborného hlediska, že?
„No právě. Takže hned vidím to horší, ostatní mi ale říkali, abych nesejčkovala... Ale co jsem sledovala na těch záběrech, tak mu nedávali žádnou dýchací masku, nepoužili ani defibrilátor. Sahali mu i pod vestu. Takže celou dobu sám dýchal, což je dobře.“
Vrtá vám hlavou, co tedy za tím vězí?
„Pořád nad tím přemýšlím. V hale bylo velký vedro, navíc tam stál ve výstroji, třeba nějakou roli sehrála i nervozita z prvního zápasu. A jak padal, třeba se bouchnul i do hlavy. Na tom videu je vidět, že těsně předtím, než se skácí k ledu, mává. Asi tím chtěl naznačit, že by potřeboval vystřídat. Ale nestihnul to.“
Nenaznačil, jak dlouho by měl být mimo hru?
„Pokud všechno bude v pořádku, už během soboty by ho měli pustit domů. Pak by si měl dát minimálně tak deset dní pauzu. Ale všechno bude záležet na tom, co dalšího řeknou lékaři.“
Nebudete o něj mít strach, když znovu bude hrát?
„Budu mít, přiznávám. Určitě dostane nakázáno, aby se mi okamžitě po každém zápase hned ozval. Chystám se za ním koncem měsíce, ale kdyby to jenom malinko šlo, okamžitě bych sedla na letadlo a vydala se za ním hned. Nejhorší je takhle bezmocně čekat.“
Ozval se vám někdo z klubu?
„To ne. Oni totiž hned ráno letěli pryč. Ale mluvila jsem s agentem, volali mi i další lidi, psal třeba i Patrik Eliáš. Všichni se ptali, co je nového.“
