Jan Marek: Jsme zase silnější!
„Tak se vám opět hlásím z Klotenu a nezbývá mi než napsat, že ne zrovna s nejlepší náladou. Je nedělní poledne, před chvílí jsme se vrátili z dopoledního rozbruslení v hale. Já se ale na led bohužel nedostal. Pořád mě trápí naražené koleno z utkání s Kanadou.
Ve druhé třetině mi tam jeden ze soupeřů nechal nohu, narazil jsem přímo do jeho kolena, nestačil jsem se mu vyhnout. Věděl jsem hned, že to není dobrý.
Ale chtěl jsem to dohrát, doufal jsem, že se to zlepší. Nezlepšilo. Takže chodím, anebo spíš jezdím s klukama v civilu, v kabině se trochu protáhnu a tím tady moje fyzická aktivita končí.
Naštěstí vazy jsou v pořádku, jenom se mi v koleni hromadí krev, kterou je potřeba vytahovat. Co je blbý, že nemůžu nohu pořádně ohnout, nepropnu koleno.
Přesto všechno doufám, že na čtvrtfinále bude všechno dobrý a já si svoje místo v sestavě najdu.
Pavel Kolář mi říkal, ať to zatím nechám v klidu, že by to mohlo jít. Pocitově mám dojem, že se to pomalinku zlepšuje, ale pořád na tu nohu kulhám. S Rolasem jsme si dělali srandu, jak jsme, jakožto dvojka útočníků z Magnitky, dopadli. Já se na zápas se Slováky díval z tribuny a on ho dohrával na beku.
Ale musím uznat, že v obraně hrál Tomáš skvěle. Parádně střílel od modré. On má totiž super ránu a nedivil bych se, kdyby dal z beka gól.
Nálada v kabině po zápase byla vynikající. Na druhou stranu bych vás rád uklidnil, že po vysoké porážce s Kanadou jsme nebyli nijak skleslí. V kabině to bylo v pohodě, dál jsme si věřili.
Teď to vypadá, že ať se stane cokoliv, tak v cestě za medailí se nám postaví Rusové. Asi se jim nevyhneme. Já ale věřím všemu. Po příjezdu Milana Michálka a Patrika Eliáše jsme zase mnohem silnější. Ale nechci nic zakřiknout.
Držte nám dál palce!“ Z Klotenu vás zdraví Jan Marek
