Český hokej nemá nouzi o zapálené trenéry, Radek Bělohlav je toho příkladem. Horší je to s infrastrukturou a kontroverzními tahy svazu, které vyvolávají vášně a nepochopení. Také o nich někdejší vynikající útočník, trojnásobný extraligový šampion, vypráví. „Kdybych měl nebo mohl někomu poradit, tak především to, že než se nahoře něco nového odsouhlasí, aby do toho pořádně viděli,“ žádá.

Původně jste měl najeto na trenérskou dráhu u budějovického áčka, ale z vlaku jste vystoupil a přešel k teenagerům. Tam vám jde práce od ruky, ale upřímně, neberete to jako nutné východisko poté, co jste skončil na střídačce Motoru?
„Ne. Začal jsem trénovat u chlapů, byl jsem za tu práci rád, ale to skončilo a já se po různých konzultacích vydal tímhle směrem. Třeba můj bývalý trenér Jirka Vrba mě ujišťoval, ať do toho jdu, že budu nadšený.“

A jste?
„Ano, jsem. Je to super práce. Pokud si kluky získáte na svoji stranu, oceníte a sledujete, jak chtějí makat, je to opravdu krásná práce, která dá člověku víc než trénování chlapů. Fakt je to paráda.“

Nicméně každý velký hráč a reprezentant by nejradši rovnou přešel k áčku, málokdo chce začít téměř od píky, byť je to klíčová věc pro formování kouče. Nebyl jste sám překvapený, že vás to s mladými chytlo?
„Nebudu lhát, měl jsem před tím velký respekt a bál se, abych klukům něčím neublížil. Ale zjistil jsem, že jsou tvární, vnímaví, pracovití, jdou si za svým. Jakmile je přesvědčíte, jdou za vámi a chtějí dojít daleko. Je tam z jejich strany ryzí nadšení, zároveň oceňuju, jak dokážou vstřebat taktické záležitosti. To mě až zarazilo. Taky se mi líbí, jak rychle je znát posun v kvalitě jejich hry a myšlení.“

Přitom se docela často omílá, jak jsou dnešní teenageři rozmazlení, málo ctižádostiví, spokojí se s málem. Máte evidentně jinou zkušenost.
„Dřív to možná bylo jiné. Já můžu porovnávat ročníky 2000 a 2001 a jsem z nich nadšený. Jasně, leckteří jsou zároveň i trochu lumpové,