Je to zatím pořádná jízda na všech frontách. Běloruští hokejisté domácí šampionát senzačně zvládají, úspěchy sčítají na ledě i co do organizace a úchvatné atmosféry. Přitom že domácí prostředí umí být zrádné, ví jejich kanadský kouč Glen Hanlon moc dobře ze svého působení u Slováků. Bělorusy ale vede na čtvrtém mistrovství a v roce 2006 s nimi dosáhl na šesté místo. Něco podobného může letos klidně zopakovat…
Co říkáte na to, jak minská aréna pokaždé při vašich utkáních bouří?
„Atmosféra na domácích zápasech je taková, jakou jsem jinde nezažil. Tady lidi jedou dvě a půl hodiny v kuse hodně živě. A nejúžasnější na tom je, že v arénách není žádný alkohol. Všechno vychází jen ze srdce. (směje se) Místní si to vážně užívají, kulisa není skvělá proto, že by pili.“
Sám máte zkušenost s tím, jak dokáže domácí tým na šampionátu semlít tlak a očekávání. Čím to, že zvládáte zdejší prostředí?
„Tehdy se Slováky jsem domácí tlak nezvládl moc dobře, to je jasné. Bohužel pro ně. Sám jsem se totiž z toho turnaje obrovsky poučil. Teď jsem odhodlaný si šampionát na střídačce domácího týmu užít a přenést i na hráče způsob myšlení, díky němuž by si měli vychutnat možnost být u téhle výjimečné situace. Pomohlo nám, že jsme se rychle chytili výhrou nad Kazachstánem a pak zvládli porazit i Švýcary. Tehdy byl znát velký tlak, ale teď je hokej pro hráče zkrátka zábavou.“
Však prý jim připomínáte, aby si z místní atmosféry brali energii, ne aby je svazovala…
„Jistě, a oni přesně tohle dělají. Náš úvodní zápas proti Americe byl nejnervóznější z těch, které jsme tu hráli. Byla to přesně ukázka toho, o čem každý mluví a píše, jak může domácí prostředí hokejisty svazovat. Ale hned v dalším zápase chlapci předvedli, co umějí. A ona není sranda, když jste patnáctý tým ve světovém žebříčku, v takové chvíli zvládnout emoce. Není to stejné jako u těch top týmů. Doposud jsem na naše hráče velmi hrdý.“
Jak tým zvládá běloruskou specialitu s prezidentem Lukašenekem, jemuž na úspěchu velmi záleží?
„Sami od prezidenta ani žádný tlak necítíme. To je spíš při pohledu zvenku. Všichni hráči už se s ním v minulosti setkali, tohle není poprvé. Vždyť v jeho vlastním hokejovém týmu hraje i jeden z našich trenérů, setkávají se tak třikrát až čtyřikrát týdně. Daleko větší tlak a očekávání přichází spíš obecně od samotných hráčů, kteří chtějí hrát dobře pro svoji zemi. Ne jen pro prezidenta.“
Co vůbec pro Bělorusko tenhle turnaj znamená?
„S tím, kolik sem přijíždí lidí, se vším tím mediálním pokrytím, rychle pochopíte, že jde o mnohem víc než o hokej. Na Bělorusko nikdy nebyla upřena taková pozornost z ostatních zemí, nikdy sem nepřijelo tolik štábů a cizinci se nezajímali o to, jak tahle země vypadá. Místní věnovali hodně prostředků do nových hotelů a do infrastruktury cest. Arény, v nichž se hraje, jsou absolutně nejlepší, co jsem na šampionátech kdy viděl. Bělorusové jsou velmi hrdí na to, co vytvořili a chtějí ukázat, že jsou skvělou zemí. A z toho, jak se bavím s jinými lidmi, se jim to daří. Tohle je velmi podařené mistrovství.“
Z hokejového pohledu míříte za prvním bělosruským postupem do čtvrtfinále po pěti letech. Cítíte, že můžete dojít daleko?
„Řekl jsem našim hráčům, že mě nezajímá, jestli vyhráváme. Důležité pro mě je, abychom byli pokaždé o něco lepší, než v předchozím zápase. A přijde mi, že náš nejhorší výkon byl na startu proti Americe, nejlepší naposledy proti Německu. Když zahrajeme to nejlepší, co umíme, beru jakýkoliv výsledek.“
