Na ledě jsou úspěšní, vyhrávají. Do Česka exportují radost. Přečtěte si příběhy hráčů, kteří se hlasitě hlásí o pozornost. Jsou nejen o hokejem posedlé rodině. Ale i o (ne)vybouřeném mládí.
Milan Doudera : Bráchové na ledě, ségra s bubnem v kotli Oba bráchové za třinecké Oceláře bojují na ledě. V hledišti nechybějí rodiče. A devítiletá sestra neúnavně bubnuje v kotli. Seznamte se. To je rodina Douderů, hokejem posedlá. „Odmala se všechno točí kolem něj,“ přiznává obránce Milan Doudera (23), jenž se na mistrovství napevno zabydlel v sestavě. Prožívá premiéru na mistrovství, kterou mu předpověděl už bratr Lukáš (18). Také bek. Ten si zahrál na dubnovém šampionátu osmnáctek v Grand Forks. Po něm bráchovi pověděl: „Teď je řada na tobě. U seniorského nároďáku.“ Starší ze sourozenců se mu vysmál. „Neviděl jsem to moc reálně. Ale když to klaplo a vešel jsem se do nominace, brácha mi napsal: Vidíš to? Říkal jsem ti to!“ Doudera a Doudera. Osvědčená dvojice z Třince, která s hokejem začínala na Kladně. Na druhý konec republiky se přesunuli před dvěma lety. Byl to pro ně krok dopředu. „Zázemí je tam super, můžeme na sobě neustále makat. Podmínky jsou skvělé,“ tvrdí Doudera. Při zápasech v hledišti nechybí ani rodiče. Chcete důkaz jejich hokejové oddanosti? Na každý zápas totiž dojíždějí z Kladna! Takže 433 kilometrů sem a stejnou štreku zpátky. Na otočku, jenom na zápas. Přes osm hodin v autě. „Táta nechá práce a vyrazí. Skoro na každý zápas. Takže klobouk dolů,“ říká reprezentační zadák. V autě nechybí ani maminka se sestrou. Devítiletá Lucka není obyčejnou fanynkou. Ale mimořádně vášnivou. Dokonce chodí do kotle a stala se z ní bubenice! „Je úžasné, jak to prožívá. Akorát trochu naštvala bráchu, protože si vzala dres s mým číslem,“ směje se Milan Doudera, jenž je o pět let starší než Lukáš. Oba jsou šikovní zadáci s velkou budoucností. „Jsou hodně pracovití, cílevědomí. Vůbec mě nepřekvapilo, kam se dostali,“ říká o nich reprezentační asistent Jiří Kalous , který je vedl v Třinci. „Celá rodina opravdu žije hokejem. Znám i ségru, je super, jak zápasy prožívá,“ dodává. Doudera má před sebou ve 23 letech zajímavou perspektivu. Na šampionátu ukazuje, že se nebojí velkého hokeje. Je přesně typem ofenzivního beka, kterého moderní hokej potřebuje. Jeho vzorem odmala býval Tomáš Kaberle , šikovný zadák, jenž se útočení nebál. A zdá se, že i mladší brácha by mohl jít v jeho stopách. „Hodně se mu snažím pomoct, spoustu věcí ode mě okoukává. A když přijde situace, kterou musíme oba zlepšit, hned to začneme trénovat,“ tvrdí Milan Doudera, který si v Moskvě plní dětský sen. A nechce, aby hned tak končil. Ví, že hokejová rodina u televize fandí ze všech sil. |
Robert Kousal : Kluk, co by si dal pár facek Pochází ze silné pardubické generace, na ledě odmala vynikal. O to překvapivější je jeho přiznání, že jako mladý hokej flákal. Koloval o něm tenhle žert: Jan Buchtele je v posilovně, Tomáš Nosek ve škole, Robert Kousal si užívá života. „Už jsem ale dostal rozum. Zpětně bych si dal asi facku,“ usmívá se centr třetí české formace. Před pár lety by sám neřekl, že se někdy objeví v reprezentaci. Teď v ní válí, dává góly. Co ho změnilo? „Těžko říct. Asi, když, jsem se dostal v Pardubicích do extraligového áčka. Když jsem si čuchnul k profesionálnímu sportu a musel začít více makat. To mě usměrnilo. Předtím jsem bral hokej lehkovážně, navíc konkurence v juniorce nebyla tak velká,“ přemýšlí pětadvacetiletý centr. Říkávalo se o něm totiž také tohle: kdyby týden nepřišel na trénink, stejně by byl nejlepší. Přesun mezi dospělé mladého floutka usměrnil, nastartoval, obrátil mu život naruby. Pak už to šlo ráz na ráz. Získával stále více prostoru, nakonec zaujal Rusy. Poslední roky válel v Podolsku a Novokuzněcku, i příští sezonu by rád v KHL zůstal. „V Rusku je větší konkurence. Pokud chcete prorazit, musíte se k tomu stavět trošku jinak. Ne lehkovážně,“ souhlasí s tím, že i hokejový život v drsné zemi ho hodně naučil. Kousalův příběh teď pokračuje na mistrovství světa. V nominaci se objevil možná trošku nečekaně, o to víc překvapuje. Dává góly, schytává tvrdé rány. Vede třetí útok, který si trenéři hodně chválí. „Je to příjemné zpestření sezony, nedával jsem si nikdy nějaké velké šance, že bych tady mohl hrát. Je to moje první mistrovství světa, užívám si každý zápas. Navíc hrajeme dobře, vyhráváme, vše klape. Je to super,“ raduje se útočník. Co předvede dnes? |
Richard Jarůšek : Hokejový hipster. Zjevení v českém týmu Boky hlavy vyholené, nahoře číro, vousy má jako čert. Nebo jako hipster? Richard Jarůšek je v zápasech stejným zjevením jako v sestavě českého týmu. Ještě před rokem občas hrával kvůli výkonnosti v Litoměřicích nebo Jihlavě. A říkal si: „Má vůbec celá tahle dřina smysl?“ To víte, že má. Dostala ho na mistrovství světa, kde je na ledě v každém zápase nepřehlédnutelný. Lítá jako zběsilý, střílí o sto šest, sráží každého, kdo mu přijde do cesty, tu a tam vybojuje nějaký ten faul. Je prostě bojovník, vlastně tak trochu symbolizující velkou proměnu hry českého týmu. I když… Ještě čtrnáct dnů před šampionátem si ani on sám nevěřil. „V přípravě jsem hrával ve čtvrté lajně, moc prostoru jsem nedostával. Nemyslel jsem si, že se na mistrovství světa dostanu. Ale makal jsem. Zápas od zápasu. A doufal, že vydržím co nejdéle, protože každé utkání v nároďáku je pro mě obrovská škola. Najednou jsem postupoval dál a dál. A jsem tady,“ říká Jarůšek, hladí si při tom svůj vous. „Rostl a rostl, já hrál dobře, tak jsem ho nechtěl dát dolů. Teď je to taková image, že už ho oholit ani nemůžu. Vždyť by mě nikdo nepoznal,“ směje se útočník a dodává: „Třeba tím, jak vypadám, zastraším soupeře. To by bylo jedině dobře.“ Aby jeho výstřednosti nebylo málo, zpod dresu mu vyčuhuje zelené ribano. To má ještě z Mladé Boleslavi, i když už před mistrovstvím světa podepsal Hradci Králové. Na bruslích mu zase svítí žluté tkaničky, takové má třeba Alexandr Ovečkin , uznávaný kanonýr. Tím zatím Jarůšek rozhodně není. I když patří mezi nejaktivnější české hráče a v zakončení je tak trošku sobec, na góly má smůlu. Nedal ani jeden. Přitom těch šancí, co už spálil. „Věříme ale, že to brzy prolomí,“ tvrdí s úsměvem i Vladimír Vůjtek o dalším překvapivém jménu ve své sestavě. |
Radim Šimek : Být zodpovědný, být na sebe tvrdý Kdo nemá ambice dostat se výš, je zahrabaný. To je motto Radima Šimka. Obránce, který se sebou nikdy není spokojený, a to ho žene dál. Na mistrovství světa splácí důvěru trenérů obrovskou zodpovědností i nápaditostí. Přitom si to sám nemyslí. „Moje výkony nejsou úplně optimální. Musím hrát trochu líp. Kolikrát od sebe puky odpaluju. Celkově se necítím dobře. Je to všechno o hlavě, trošku jsem se tady z toho podělal,“ šokoval nebývalou kritikou, kterou nechápal ani trenér Vladimír Vůjtek. Vždyť je to jeden z nejlepších českých obránců! Jenže takový Šimek je. Chce od sebe víc a víc, to ho žene. Tři roky zpátky hrával za Benátky, ještě na začátku této sezony ho možná řada z vás vůbec neznala. Až tohle mistrovství skončí, může si vybírat z nabídek klubů po celé Evropě. „Je to hráč, který by ale klidně mohl atakovat i NHL,“ říká o něm liberecký trenér Filip Pešán. Když Šimek před pár týdny vyhrál extraligový titul, moc ho neslavil. Je mu teprve třiadvacet let, jenže na bujaré párty ho neužije. Teda rozhodně ne teď, když je třeba makat. Když dobře rozdělaná práce není hotová. „Proč jsem titul moc neoslavoval? Protože jsem doufal, že bych mohl dostat pozvánku do reprezentace a nechtěl jsem nic podcenit. Chtěl jsem být dobře připravený,“ vykládal Šimek. Titul vyhrál Liberec v neděli, on už ve středu se spoluhráči Birnerem a Řepíkem doplnil v přípravě reprezentaci. Dokonce přijel o pár hodin dřív, než po něm trenéři chtěli. Aby si mohl zatrénovat. Je na sebe náročný, někdy možná až moc. Jenže teď může na šampionátu dokázat velké věci, posunout svůj příběh dál. „Můžu si tady otevřít dveře k více klubům,“ přiznává nepřehlédnutelný bek. |
