Nový kouč Slovenska Vladimír Vůjtek: Na kluky půjdu s cukrem
Poprvé v životě, obrazně i doslova, si přes hlavu přetáhnul reprezentační dres. Trenér Vladimír Vůjtek se ujal vlády nad slovenským hokejem. Od šéfů tamního svazu dostal bílý trikot s číslem 1 a svým jménem na zádech. „Reprezentační dres mám na sobě poprvé, je to novinka. A rozhodně příjemný pocit,“ usmíval se čtyřiašedesátiletý kouč.
Vrchol trenérské kariéry. Tak mluví Vladimír Vůjtek o šanci, kterou dostal od slovenských funkcionářů. „Je to velká čest, že mě oslovili a dali důvěru,“ říkal na první tiskové konferenci v roli nového kouče slovenského týmu. „Je to velká výzva! Nikdy jsem nedělal národní mužstvo, vždycky jen klubové týmy, třebaže na špičkové úrovni. Proto se na tuhle práci hodně těším.“
Slovenská nabídka vás oslovila od prvního momentu?
„Ano, neváhal jsem ani chvíli. Měl jsem ještě jednu nabídku od národního mužstva, ale když jsem slyšel tuhle nabídku, odmítl jsem.“
Ta druhá byla z Běloruska?
„Ano. Potěšila mě, ale prioritou bylo Slovensko. I proto, že s běloruskou reprezentací už jsem jednou jednal a nedopadlo to nejlépe.“ (v roce 2009 si Bělorusové spolupráci s Vůjtkem na poslední chvíli rozmysleli)
Místa u reprezentace jste se dočkal v 64 letech, dá se říct, že konečně?
(usmívá se) „Národní mužstva většinou dělají zkušení trenéři. Já mám za sebou třicetiletou praxi a tohle je můj vrchol trenérské práce. Dalo by se to tak říct.“
Když jste v roce 1993 jako trenér získal bronz na juniorském mistrovství světa, neříkal jste si, že by šance u seniorského týmu mohla přijít dřív?
„Kolikrát jsem byl kandidát, ale vždycky to dopadlo jinak. Prostě to přišlo až teď.“
Je to zadostiučinění?
„Tak bych to neřekl, spíš je to čest.“
Nebyl jste nervózní, zda to konečně vyjde?
„Já už to ve svých letech bral v pohodě. Opravdu. Kdyby vybrali Jána Filce, tak bych mu poblahopřál a život by šel dál.“
On už vám popřál?
„Zatím jsme spolu nemluvili, ale určitě se spolu spojíme.“
Jak jste vnímal, že výkonný výbor se bude rozhodovat zrovna mezi vámi a Filcem, který je nejúspěšnějším trenérem, jakého kdy slovenská reprezentace měla?
„Jako boj jsem to rozhodně nevnímal. Jáno je trenér, který měl úspěchy se slovenským národním týmem, tak jsem to bral. Já jsem na první nabídku kývnul, chtěl jsem Slovensko trénovat, přál jsem si to. Ale tři týdny jsem pak už jenom čekal, protože celý proces byl na výkonném výboru. A to už jsem já ovlivnit nemohl.“
„Rozhodně jsem dopředu nevolal členům výkonného výboru. (usmívá se) Nechal jsem to na nich. Jsem rád, že to tak dopadlo. Teď je na mně, abych splnil jejich očekávání.“
Co na vaše nové angažmá říká manželka, která ze Slovenska pochází?
„Myslím, že je pro. Říká, že je se mnou doma těžko k vydržení, takže je ráda, že mám další práci.“
Jak velkou roli hrál fakt, že máte ke Slovensku velmi dobrý vztah? Vaše dcera si vzala slovenského hokejistu Róberta Petrovického a sám jste hrával v Trenčíně.
„To bych neřekl, že hrálo až takovou roli. Spíš je to tím, že se svět zmenšuje. Co bylo nemyslitelné deset let zpátky, je teď normálně běžné. Vezměte si třeba české trenéry v Rusku. Když jsem tam v roce 2001 přišel jako vůbec první trenér cizinec, byly velké pochybnosti a debaty. Co tam dělá cizinec, když máme svých specialistů dost? A vidíte, dneska už je běžné, že do Ruska chodí trenéři i hráči z ciziny.“
Jak vaši volbu přijal váš zeť Róbert Petrovický?
„Hlavně mi říkal, že mu to úplně vybilo baterky v mobilu. (směje se) Tolik telefonátů za jeden den už prý dlouho neměl.“
Půjdete za ním pro radu?
„My se radíme pořád, stále jsme v kontaktu, poslechnu si ho rád.“
Jaké vlastně máte ambice se slovenským týmem?
„Cíl je jasný – chceme se probojovat na olympijské hry do Soči.“
„Dohodli jsme se na tom hned. Tady je jediný cíl a tím je olympiáda. Když se nám to nepodaří přes mistrovství světa, bude ještě dodatečná kvalifi kace v listopadu. A kdyby se nepostoupilo ani tam, tak smlouva končí. To je podle mého správné rozhodnutí, věděl jsem o tom takhle od začátku. Budu se snažit a musím se snažit, abychom se tam dostali.“
Je to stejný tlak jako v Rusku?
„Dá se říct. Ale s tlakem v ruských klubech se dá opravdu jen málo co srovnávat.“
Co bude na slovenské hokejisty platit – cukr, nebo bič?
„Já teda spíš vyznávám cestu cukru (usmívá se). Ale musí to mít svá pravidla, nesmí to být anarchie. Já jsem více demokratický trenér, ale i demokracie má svá jasná pravidla a mantinely.“
Jak často budete dojíždět z Klimkovic na Slovensko?
„Chtěl bych být tak tři čtyři dny z týdne na Slovensku, hodlám jezdit i na Lev Poprad a sledovat jeho soupeře z KHL, protože tam hraje hodně slovenských hráčů. Samozřejmě budu sledovat i slovenskou ligu.“
Na inspekci do NHL vyrazíte?
„Předběžně jsme se o tom s reprezentačním manažerem Sykorou bavili, chceme tam vyjet.“
Slovákům se proti Čechům většinou nedaří, může to váš příchod změnit?
„Český hokej má samozřejmě větší tradici, je tam i větší výběr, ale i slovenská generace byla velmi silná. Teď jsme oba na hraně, v obou týmech přijde určitá generační výměna, tak uvidíme.“
Nebude vám chybět každodenní práce v klubu?
„To už ne. Devětadvacet roků jsem pracoval v klubech, tohle bude konečně jiná práce. Sledování hráčů, dávání pětek dohromady, příprava na akce. Tohle mě bude bavit, moc se na to těším.“
