Pražský klub se probouzí do smutných rán. Velká víra a mimořádné investice do kádru nechyběly, do zlatého cíle však cestu nenašel. Čekání na zlatý comeback se protahuje na šestnáct let. Úroveň finále přesto nadchla. „Kdyby se v tomhle stylu odehrávala dlouhodobá část, o náš hokej bych neměl vůbec obavy,“ líčí Miloslav Hořava. Jinak ji má.

Proč jste si nešel pro medaili?
„Já tyhle věci mám jinak. Nemá to nic společného s tím, že bych machroval nebo nad něčím ohrnoval nos. Nemyslím to zle. Já to zkrátka takhle mám odpradávna. Už jako hráč v nároďáku jsem se radoval na ledě, ale tam to pro mě taky skončilo. Nějaké postávání a přebírání medailí, to není pro mě. Nic jiného v tom nehledejte.“

Ani přítomnost předávajícího Josefa Řezníčka? Proti krokům vedení extraligy jste míval v minulosti výhrady, dostával za to pokuty.
„Ne, vůbec. Zápas se prohrál, série skončila. Hráči se mě ptali, proč si nejdu pro medaili. Říkal jsem jim, že zkrátka nechci. Snad jsem tím nikoho neurazil, to jsem neměl v úmyslu.“

Já to chápu. Je i celkem zvláštní jít si pro medaili po prohraném zápase.
„A já to neumím. Třeba se to ještě naučím, až zestárnu. Ale teď to neumím.“ (usmívá se)

Spousta hráčů stříbrnou placku neuznává, sundává ji z krku, někam ji zašije. „A já jsem podobný případ.“

Vstřebal jste konec série?
„Ale jo, vstřebal. Třinec hrál opravdu dobře, byl o kousek lepší a po zásluze má titul.“

Proč ne Sparta?
„Nám by se muselo všechno sejít jako ve dvou vítězných zápasech. Což se nestalo. Byli lepší.“

Loni vám proklouzl postup do finále v sedmém duelu s Libercem, poté, co jste dohnali manko 0:3. Teď další těžká porážka ve stejné budově. Stejné, nebo jiné zklamání?
„Úplně jiné než loni. Před rokem tam byla hořkost z toho, jak nám vyndali Němečka na poslední utkání. S Třincem to bylo vyloženě o hokeji a musím upřímně uznat, že vyhrál lepší. Což neznamená, že jsme je nemohli porazit. Ale jak říkám, nesešlo se nám to. Dvakrát jsme zvítězili, ačkoli jsme nebyli jasně lepší. Ale zapadlo to tam do sebe, pak už ne.“