Znovu už se neomluvím, slibuje Rolinek
Dva měsíce ho to trápilo. Tomáš Rolinek, reprezentační srdcař, se totiž musel z turnaje Karjala omluvit. On, který před mistrovstvím tolik kritizoval příval odřeknutí... „Jsem moc rád, že mi nakonec trenér vyšel vstříc,“ uvedl kapitán ze zlatého šampionátu v Německu pro Sport.
I krutě nevydařený první turnaj po mistrovství světa ukázal, jak moc je třicetiletý hráč Magnitogorsku pro mužstvo důležitý. Bez něj tým propadl, skončil poslední. Jako by ztratil duši. Sám Tomáš Rolinek ale tvrdí: „O tom to není. V reprezentaci je jedno, kdo je kapitánem,“ říká útočník, který poprvé před nějakou akcí řekl trenérovi: Omlouvám se, nemůžu...
Jak moc pro vás bylo citlivé, že jste se musel omluvit?
„Mě to strašně mrzelo, fakt jo. Ale potřeboval jsem si prostě něco osobního nutně vyřešit, nebylo to jednoduché. Takže jsem volal panu Hadamczikovi, mluvili jsme spolu asi dvakrát nebo třikrát. Prosil jsem ho, jestli by mi nedal volno. I když vím, že pro něj to taky bylo složitý, protože hned na první akci chtěl mít hráče, které si přál. A chtěl turnaj vyhrát.“
Takže vám ze zezačátku nemínil vyhovět?
„Zprvu o tom nechtěl slyšet, ale nakonec mě pochopil. A já jsem za to moc rád, že mi vyšel vstříc.“
To muselo být něco velmi vážného, když jste se vy, takový reprezentační srdcař, omluvil...
„Nechci se hájit, abych byl z obliga. Prostě jsem se s trenérem domluvil a já mu za to děkuju. Kdykoliv příště, když budu pozvaný, rád pojedu.“
Bylo to pro vás o to citlivější vzhledem k tomu, co jste říkal před šampionátem? Že jste kritizoval obrovský počet omluvenek?
„Samozřejmě jo, bral jsem to jinak. Každopádně za tím, co jsem řekl, si stojím. Ale v tuto chvíli to nešlo jinak. Taky je rozdíl mezi mistrovstvím a jedním turnajem Euro Hockey Tour. Ale bylo to strašně složité a dva měsíce jsem nemyslel na nic jiného než na to, abych se s trenérem domluvil.“
Měl jste toho plnou hlavu, že?
„To jo, nedělá se to lehce. Tohle byla první akce po několika letech, kterou jsem musel vynechat. Už bych to nechtěl víc rozebírat, prostě jsem rád, že mi trenér vyšel vstříc.“
Další akce už byste rád absolvoval?
„Myslím, že tohle, jak jsem se musel omluvit, už se opakovat nebude. Ale hlavně záleží na formě.“
Jak jste neúspěch mužstva na Karjale prožíval?
„Sledoval jsem to jenom přes online po internetu, takže to nemůžu nějak moc komentovat. Samozřejmě jsem klukům držel palce. Je ale jasné, že jsem to celkově prožíval i z toho důvodu, že jsem tady v Magnitogorsku jediný Čech a oni si ze mě pořád dělají srandu, že to byla náhoda, že jsme vyhráli šampionát. Samozřejmě chci, abychom to jenom potvrzovali a vyhrávali každý zápas. Když jsme teď s Rusy prohráli, určitě to další den v kabině zase schytám...“
Slyším, že téma finále posledního šampionátu, v němž český výběr porazil ruský Dream Team, je pořád živé...
„Stále! Dnes a denně mi Rusové připomínají, že jsme vyhráli neprávem, navíc jsme dali gól nohou... A pískal slovenský rozhodčí, který nám pomohl tím, že to uznal. Prostě takové podobné řečičky. Ale kdo kdy dělal kolektivní sport, tak ví, že tyhle legrácky k tomu patří. Oni si mě prostě dobírají. Nic jiného v tom není.“
Je to skutečně všechno v legraci? Nebo už někdy vybuchnete zlostí?
„Ne, rozumím srandě. Je to o tom, že se hecujeme, je to v klidu. Vím, že jsme vyhráli čestně a sportovně, o to víc mě to těší, že to Rusáky zajímá a mají to pořád v hlavách.“
Každý zápas se sbornou je teď o to prestižnější...
„Určitě jo. Ale i s kýmkoliv, nejen s Rusy. Dokázali jsme vyhrát mistrovství, zase nás nějaký čas budou brát soupeři jinak. Neříkám, že by nás předtím podcenili, ale teď na nás budou koukat prostě jinak. Budou nás chtít pokořit za každou cenu.“
Nezáviděli vám i trochu Rusové?
„Ne, to bych neřekl. Ale oproti nim můžeme těch dobrých výběrů složit míň, oni by mohli dát do kupy několik reprezentací a cítí se právem nejlepšími v hokeji. Společně třeba s Kanadou. Je logické, že chtějí vždycky všechno vyhrát. Ale co mě na nich štve – neuznají vítězství druhých. Vždycky se na něco vymlouvají. Že to bylo neprávem, podvodem nebo jim někdo chyběl... Tohle mě na nich mrzí. My Češi kdybychom prohráli, přijdeme, pogratulujeme. Ale oni ne. Ale nenazýval bych to závistí. Spíš je to v tom, že nemohou skousnout, když je někdo porazí sportovní cestou.“
Co je to první, co vy si osobně ze šampionátu vybavíte?
„Na tu euforii hned potom, co jsme vyhráli. Když nám dali medaile na krk, to bylo něco neskutečnýho. Ve mně to pořád je, protože člověk nikdy neví, kolikrát se mu tohle může poštěstit. Bylo by krásné, kdyby se nám to podařilo ještě několikrát, ale buďme trošku realisti.“
Už se to nemusí opakovat?
„To jsem zase neřekl. Když se sejde výborný kolektiv hráčů, opět je možný udělat takový zázrak. proč ne. Ale asi to nebude vycházet každý rok.“
Pouštíte si občas na internetu nějaké záběry z Německa?
„Ne, takový nejsem. Ale mám tříletého kluka, který hokej žere, takže on po mně občas něco chce vidět. Jemu se nejvíc líbilo, jak jsem v zápase s Lotyšskem po gólu v oslabení padnul hlavou na tyčku. On si na to pořád hraje, padá tady po pokoji...“ (usměje)
Po vás to nechce?
„Naštěstí ne, on to předvádí sám... Praští sebou o zem a ukazuje, co udělal tatínek. Tohle mě dojímá, když vidím, že prožívá, co se stalo taťkovi.“
Teď na chvíli k Magnitogorsku. Už jste si zvykl, že v týmu nemáte českého parťáka?
„Konečně jsem se dobře naučil rusky, takže v tomhle ohledu mi to prospívá... (usměje se) Horší by bylo, kdybych přišel úplně poprvé do Ruska do týmu, ve kterým by nebyl jediný Čech. To by jistě bylo složitější. Ale já už jsem si zde určitou pozici vybudoval, mám tady i nějaké známé. Samozřejmě pro rodinu je to těžší, manželka tady nemá žádnou českou parťačku, s kterou by mohla někam vyjít. Ale já už to beru normálně.“
Není z toho vaše paní přešlá?
„Ani ne. Není to jednoduché, ale jsou horší věci... To je nějaká maličkost, která se dá překonat.“
V minulé sezoně jste po vítězných zápasech předváděli na ledě nejrůznější skopičiny. Je to letos stejné?
„Předtím jsme to rozjeli fakt ve velkém, snažím se to znovu zavádět, ale zatím je to jenom v menším. Pořád totiž čekám, kdo se ke mně přidá. Nedávno jsem konečně přemluvil jednoho mladého, který s námi začal zahrát. On se toho nebojí. Takže když po pauze budeme vyhrávat, show se zas rozjede ve větším.“
Budete opět řádit v převlečení jako piráti?
„Ne ne, to už bylo, my neopakujeme něco starého. Náš masér vymyslel řadu nových věcí. Akorát, jak už jsem říkal, se ke mně nikdo nechtěl přidat. Naštěstí jsem přesvědčil toho mladýho, takže pokud budeme vyhrávat, jdeme do toho. Kvůli lidem. Oni jsou hrozně vděční už jenom za to, když jim po utkání zamáváme. Natož když předvedeme nějakou tu show... Tohle je pro ně obrovský bonus. Ani neřeší, jak přesně zápas skončil. Ale čekají na to, co jim ukážeme.“
Prozradíte, co chystáte?
„To nemůžu říct! První zápas po pauze hrajeme s CSKA, takže když se nám podaří vyhrát, bude to mít co do činění se soupeřem...“
Máte celkově velkou radost, že se českým hráčům v KHL tak daří? Kašpar s Červenkou jsou elitními střelci soutěže, září i ostatní…
„Je to super. Zase to dělá prostor dalším. Je vidět, že český hráč je prostě dobrý, navíc se dokáže rychle přizpůsobit. Rychleji než Švédové nebo Finové. V tom je právě naše výhoda.“
A co vy osobně? Nezvykáte si těžce na nové spoluhráče po odchodu Marka s Kudrnou?
„Je pravda, že moc bodů nesbírám, ale tohle nikdy nebyla nějaká moje doména, mám v týmu jinou pozici. Navíc spoluhráčům v pětce se daří, takže to je hlavní. Celkově mužstvo hraje dobře, je velká spokojenost.“
Gagarinův pohár je jistě úkol číslo jedna.
„Jsem tady třetí rok a je to pořád stejné. Titul. Přes to vlak nejede. A pokud to nevyjde, vymění se zase půlka kádru, trenér odejde. Tady je za každou cenu přáním titul. Na nic jiného nemyslí.“
A Rolinek má ten pohár zařídit.
(usměje se) „To ne. Všechny čtyři pětky, protože tým je dobře poskládaný. Navíc přišel nový kouč (Fin Kari Heikkilä), který do toho dal systém. Všichni přesně víme, co máme hrát, takže v tom je rozdíl oproti předešlým dvěma rokům.“
