Svoboda přišel o nulu a zahodil branku. Bouchly ve mně saze, řekl

Vyvrácená branka, osobní trest. Proč takový humbuk, když gólmanský veterán zachytal perfektně? Z prostého důvodu. Zásah Milana Mikulíka ho připravil o zaslouženou nulu. „Byla na dosah, chtěl jsem ji. A přišlo to takhle chvíli před koncem,“ štvalo Adama Svobodu.

Zápas se po boleslavském snížení mohl ještě zamotat. Musel jste si poručit, abyste se zase začal koncentrovat?
„Ne, vůbec, to moje naštvání přišlo ve vteřině a hned jsem byl zas v klidu. Já to takhle mívám. Bouchne to ve mně a pak jsem zase v pohodě.“

Rozhodčí vám za ten nával zlosti udělil osobní trest. Řekl vám k tomu něco?
„Ne, ale já jsem si pak hlavně hned všimnul, že jsem tu bránu málem hodil na něj. (usměje se) Buď jsem se mu potom omluvil, nebo jsem se mu omluvit aspoň chtěl. Jestli jsem to neudělal, tak to dělám aspoň touto cestou. Na něj to fakt jít nemělo.“

Chvíli předtím jste si do branky málem srazil lehké nahození lapačkou. I tehdy jste musel sám sebe uklidňovat?
„Tam mi vážně zatrnulo, protože ta střela šla do rohu. Jenže já jí chtěl chytit a posunout bekovi, zbytečně jsem se do toho montoval. To je ta přemíra snahy. Člověk si víc věří, když mu to jde a pak začíná vymýšlet.“

Jinak jste celý zápas byl evidentně ve své kůži…
„Jo, já jsem teď v pohodě celkem furt. Musím to zaklepat. My v tom zápase hlavně byli jednoznačně lepší. Boleslav měla jenom brejky, které jsme jim nabídli. Je znát, že nejsou úplně v pohodě, protože tam měli stoprocentní šance a nedali je.“

Dvě tutovky měl na hokejce i David Výborný. Stačil jste si všimnout, jak jste ho vychytal?
„To bylo zrovna moje velké štěstí, nic víc. Jednou to měl vyloženě do prázdný a poslal to do mě, podruhé jel sám a chtěl to stoprocentně cpát nahoru pod kládu (pod horní tyč) a trefil mě do vyrážečky. Davidova smůla, moje štěstí.“