Rekordman Adamský: Ten gól si pouštím každý měsíc

Štve ho, že už nemůže být přitom, že s mistrovskými Oceláři vypadl už v předkole. Ale o jedno zatím Martin Adamský nepřišel. O primát střelce nejdelšího extraligového prodloužení. „Taky si ten svůj gól dodnes občas pouštím,“ přiznává věčně rozesmátý reprezentant.

Jak často si svou slavnou chvíli zopakujete na monitoru počítače?
„Dá se říct, že každý měsíc. (směje se) Je to přece jen jeden z nejkrásnějších okamžiků mojí kariéry. Na momentálně nejdelší prodloužení extraligy se rozhodně nezapomíná. Zvlášť, když ho člověk rozhodne, to vám v paměti prostě zůstane. Když to vždycky na youtube otevřu, zavzpomínám si a zasměju se tomu.“

Slouží vám televizní záznam jako motivace, když se nedaří?
„Jak se říká: Tak určitě… (další smích) Je to ale opravdu tak. Když člověk vidí, že se mu něco pěkného povedlo, tak si u toho řekne: ‚Vidíš to, vždyť ono to jde. Proč bys to nemohl udělat znova?‘ Funguje to u mě rozhodně jako motivační prvek.“

Jedna věc je sledovat se na obrazovce, druhá vlastní vzpomínky. Co vám z onoho utkání zůstalo v paměti?
„Vybavím si hned jeden okamžik v kabině při přestávce před tím druhým prodloužením, kdy jsem seděl a bavil se s Honzou Cháberou, který nám tehdy chytal. Řekl jsem mu: ‚Tak, co? Rozhodnu to a jedeme domu…‘ A nakonec se mi ta slova vyplnila. Tohle mi vážně utkvělo, i když v celé té sérii tehdy bylo plno krásných okamžiků.“

Tohle značí asi ten nejlepší přístup, s jakým k rozhodujícím momentům přistupovat, tedy pozitivně, nebát se. Souhlasíte?
„Přesně tak. Je třeba mít hlavu vzhůru. Vždyť jsou na světě daleko horší věci, než je sportovní porážka. Nemám rád přístup: ‚Hlavně nic neudělat, abych něco nezkazil.‘ Ne. Já, radši jdu a něco zkusím, a třeba se to podaří.“

Teoreticky – kdyby vám před prodloužením sedmého zápasu zavolal někdo z hráčů, kteří mají jít na led. Co byste jim poradil?
„Já bych jim neporadil nic, mě každý, kdo mě zná, říká dřeváku… (směje se) Ale dobře. Určitě bych jim řekl, ať se na takové chvíle těší. Jasně, je to hnusné v tom, že pro jednoho sezona skončí, ale ať mají hlavu vzhůru. Ať zabojují a na nic nečekají.“

Je to v „nekonečném“ prodloužení víc o taktice, nebo o odvaze něco vymyslet?
„Těžko říct, protože ani nemusíte nic zkazit a stejně je konec. Vždyť ten můj gól začal tak, že Martin Straka vybojoval puk a hodil mi ho. Já jen vystřelil přes pardubického obránce, nic víc, a kotouč skončil až v brance. To nebyla ničí chyba, to byla prostě jen střela, která propadla. V tom prodloužení může takových střel být iks, ale padne tam jen ta jediná a je konec. Proto je třeba to pořád zkoušet. Bez ranky není branky, jak já pořád říkám i klukům v třinecké kabině.“

Bavíme se o psychice, pozitivním přístupu, ale co fyzička? Jsou ještě v dlouhém prodloužení znát rozdíly mezi hráči, nebo je únava všechny stírá?
„Ale kdepak, právě tam se pozná, kdo má natrénováno. Osmdesát procent dělá psychika, ale když k tomu přidáte trochu té fyzičky, nějakou roli to hraje. Stačí někdy i malý krůček, i ten pomůže.“

Tehdy v Pardubicích jste prodloužení hráli 27 minut. Umíte si představit, jak vypadaly zápasy v NHL, které trvaly třeba až 116 minut nad původní hodinu?
„Nedokážu. Určitě si ale myslím, že už nějaká taková stá minuta nebyla oku lahodící. Doufám, že mě něco takového ani nečeká.“