Němec jezdí kamionem: Říkají, že jsem magor. Začal jsem už při kariéře

V útulném domě v Pohořelicích je po poledni sám. Šichta mu skončila, děti ve školce a ve škole, manželka v práci. Konečně by se mohl na chvíli natáhnout a dospat noční deficit. Šichta v kamionu začíná Vojtěchu Němcovi ve dvě hodiny. „Manuální práce se nebojím. Vybagroval jsem si i bazén,“ líčí bývalý útočník Brna, Mladé Boleslavi, Plzně a naposledy Znojma. V lednu hraní zabalil. Tělo, které má za sebou sedmnáct operací, už ho dál nepouštělo.

Jezdíte pro firmu v Pohořelicích. Kdy budete makat sám na sebe?
„Nejdřív potřebuju nabrat zkušenosti. Teď mám pravidelnou linku do Linzu a St. Pöltenu. Vozím oblečení. Je to stabilní práce od dvou hodin do dvanácti, do jedné. Kolem oběda jsem zpátky. Můžu se dospat a být s dětmi. Zatím se s tím vstáváním sžívám, je to něco nového. Celý život to samozřejmě zvládat nejde. Býval jsem zvyklý chodit spát v deset, v jedenáct večer a zatím nejsem schopný posunout to dopředu. Jdu si sice lehnout v osm, ale dvě a půl hodiny čumím do zdi.“

Co další pracovní plány?
„Furt mám v hlavě, že bych časem přešel na kancelářskou podobu této práce a měl lidi pod sebou. Doprava funguje stále. Lidé pořád potřebují jíst, do něčeho se oblékat. I když jde všechno nahoru a řidičů je nedostatek, ten obor má budoucnost. Pořád se ještě vyplatí.“

Neznám hokejistu, který by hned po kariéře sednul do kamionu.
„Já neznám vůbec žádného hokejistu, který jezdí kamionem. Všichni naopak říkají, že jsem magor. (usmívá se) Vůči kamioňákům mají averzi, že zdržují provoz a podobně. V kabině to vždycky byly zajímavé a vtipné rozhovory.“

Bránil jste urputně „svůj“ cech?
„Vysvětloval jsem klukům, proč se vlastně kamiony předjíždějí na dálnici dvoukilometrovou rychlostí. Vezměte si, že frajer ujede denně sedm set kilometrů průměrem devadesát kilometrů za hodinu. A když pojede osm hodin o dva kilometry nižší rychlostí, než může, udělá mu to ve finále dvacet kilometrů rozdíl. To může rozhodnout i o tom, jestli stihne vykládku, stráví noc ve Francii anebo doma u dětí. Zaťovi (Martinu Zaťovičovi) jsem to vysvětloval už někdy před pěti lety. Nepochopil to. (usmívá se) Člověk se musí nějak živit. Nehrál jsem extraligu extra dlouho. Neměl jsem takové výplaty, abych se teď mohl flákat. Já jsem ani nechtěl sedět doma, zbláznil bych se.“

Copak vy se za volantem osobního auta nerozčilujete?
„Pokud se táhnu za kamionem, není to samozřejmě příjemné. Ale vím, co ta práce obnáší a že to dělám taky. Takže pochopení určitě mám. Člověk navíc už pozná, kdo brzdí provoz nerad a kdo schválně. Všichni víme, že jsou v tomto šílení Poláci. Slováci si to taky užívají, protože mají u nich zákaz předjíždění. Přijedou do Čech a první co udělají, je, že vjedou do levého pruhu. Na tyhle typy bacha. Ale obecně jsou kamioňáci slušní šoféři, kteří dávají naopak pozor za všechny ostatní.“

Takže my Češi nadáváme na Poláky právem?
„To jo. Oni jsou v tomto opravdu zvláštní. Rumuni a Bulhaři zase honí peníze. Jezdí na dvě karty, přes limity. Pak jsou unavení, usínají za volantem a z toho jsou největší průsery. Já jsem byl zatím nejdál ve Švýcarsku. Jednou bych si chtěl zkusit delší cestu. Ale není to na pořadu dne. Mám malé děti, se kterými se snažím učit. Ten starší už hraje fotbal a florbal, jezdíme na tréninky. Manželka začala pracovat ve školství. Přijde z práce a má toho plné zuby. Nemůže být všechno na ní.“

Prý jste jezdil kamionem už během angažmá v Plzni. To se dalo skloubit?
„Dokud se vám daří, všechno je v pohodě a nikdo to neřeší. Jelikož jsem měl slušné sezony, vedení to nevadilo.