Žádné další góly, žádné další trefné komentáře. Viktor Ujčík, trojnásobný mistr světa a třetí nejlepší střelec ligové historie, ukončil v 41 letech kariéru. „Kurňa, posíláme roboty na Mars a nejsme schopni vymyslet kousek něčeho, co by nahradilo chrupavku v koleně!“ Klasický Ujčík – i konec kariéry dokáže obrátit v žert.
Se svými psy chodí v Říčanech na dlouhé procházky, vyzvedává děti ze školy. Stručně řečeno, připravuje se na život bez hokeje.
„Hodně zvláštní pocit,“ říká Viktor Ujčík v rozhovoru pro Sport. „Ve středu jsem byl ještě za klukama v Jihlavě a říkal jsem si, že to je hodně divný, že už nebudu v kabině ani s nimi na ledě. Že už nebudu hrát žádný pořádný zápas… Musím to vstřebat a srovnat se s tím. Ale nedá se nic dělat, jedna životní kapitola je za mnou. Teď se budu snažit navázat na další.“
Co jste už v nové životní kapitole stihnul?
„Zatím nic. Dávám do kupy věci, které potřebuju k přihlášce na trenérskou B třídu. Zrovna jsem hledal maturitní vysvědčení. To byla dřina.“
Našel jste?
„Našel, ale nějaké jiné! Já myslel, že na tom mém byly samé jedničky. Tak nevím, jestli mi to někdo nevyměnil.“
Copak, jedna dvojka na vysvědčení byla?
„No, jedna dvojka tam byla. (usmívá se) Jako nejlepší, jinak samý čtyřky.“
Neříkejte, co jste studoval za školu?
„Střední zemědělskou v Jihlavě – obor chovatel. Psy chovám, takže v oboru jsem vlastně zůstal.“ (usmívá se)
Jak jste se dostal k zemědělské škole?
„Vyrůstal jsem na venkově u babičky. Byl jsem tam hodně často a babička pracovala v zemědělství, takže jsem se vždycky motal kolem. Ke zvířatům jsem měl odmalička blízko. Říkal jsem si, že když už školu s maturitou, tak aspoň něco, co mě baví. Na praxi jsem si ve škole taky prošel skoro vším – od prasečáku, přes kravín, byli jsme i u koní. Abychom si zkusili od každého něco.“
Takže byste mohl po ukončení hokejové kariéry pokračovat ve vystudovaném oboru?
(zasměje se) „Jedině se psy. Ale musel bych věci ze školy hodně oprašovat, přece jenom je to už hodně dávno. Navíc jsem nebyl extra dobrý žák, ani když jsem školu dělal, tak nevím. Jak se tak dívám na to maturitní vysvědčení, tak asi ne.“
Z čeho jste měl tu pěknou dvojku?
„Právě z praxe. To mi šlo! Roky u babičky se projevily.“
Chcete studovat trenérské béčko, práce v televizi by vás nebavila? Podle mého jste ideální typ na hokejového experta.
„Nevím, jestli bych byl vhodný typ. Kluci co tam jsou, to dělají moc dobře. Obdivuju je, jak můžou mluvit a čumět jenom do kamery. To by mi asi nešlo. Potřebuju vidět konkrétního člověka. Leda že by za kameru postavili nějakou asistentku, abych mluvil jako že na ni.“
Vážně vás tahle možnost nenapadla?
„Nevím, nedovedu si to představit. Byl bych moc hodný komentátor, to by asi nechtěli. Chtěli by, abych sem tam i někoho natřel a to bych určitě nedělal. Když vidím, že se někdo snaží a nevyjde mu to? Tak to prostě je. Sám vím, že ne vždycky je ideální pohoda.“
Netajíte se tím, že je vám hodně sympatická tvorba Daniela Landy. On teď jako kouzelník Žito vyhlásil docela zajímavé kousky. Nepoprosíte jej, aby zkusil dostat Viktora Ujčíka zpátky na led?
„Hele, kdyby mě dokázal vyléčit, tak bych byl moc rád! Dana respektuju, dokázal toho v životě hodně. Má svoji ideu a jde si za ní. Není to idea většiny lidí, je jiný a lidi tím dráždí. Evidentně ho to baví a já ho respektuju. Kdybych věděl, že mě vyléčí, tak za Danem Landou přijedu klidně na kohoutovi!“
Pavel Kubina se po ukončení kariéry věnuje lodím, Richard Šmehlík provozuje psí hotel. Překvapil vás některý z bývalých spoluhráčů tím, na co se po kariéře vrhl?
„Počkejte…třeba Káďa – Roman Kaděra. Když končil, tak rozjel nějaký psí salon. Říkal jsem si, kurňa, to mi ke Káďovi moc nejde! Oblečky, mytí psů, servis… Zvláštní, tohle bych zrovna do něj nikdy neřekl. Shodou okolností jsem teď Káďu potkal v Jihlavě, má kousek odtud nějakou farmu a koně. To už mi k němu sedí víc.“
Budete se muset udržovat? Sklony k tloustnutí asi nemáte, ne?
„To teprve zjistím. (usmívá se) Ale už jsem radši preventivně omezil porce, dávám si míň. Manželka mi byla zvyklá nandávat, tak jí radši říkám – dej mi jenom půlku. Pro jistotu. Přece jenom znám spoustu kluků, co skončili s hokejem a když jsem je za půl roku potkal, říkal jsem si, kurňa, ten je podobný někomu, koho jsem znával. Budu se snažit hýbat a udržovat v kondici.“
Jako váš otec Milan, který v takřka 65 letech uvažuje o účasti na tenisovém mistrovství republiky veteránů a stále hraje amatérský hokej?
„Rád bych. Ale je otázka, jestli budu v šedesáti pěti vůbec schopný chodit… Táta si to v důchodu užívá, je spokojenej, absolutně v pohodě. Samozřejmě by mě to takhle taky lákalo.“
Po haváriích na motorkách v letech 1999 a 2003 jste říkal, že jste na ně od té doby nesednul. Nevrátíte se teď k nim?
„Na motorku ne. Na skútru jezdím, ale to je padesátka. Samozřejmě, ublížit si můžete i na kole, ale na opravdovou mašinu jsem od té doby fakt nesednul. Měl jsem šestistovku, a když jste zatáhnul, tak fakt jela. Bohužel mi hlava jezdila rychleji než tělo… Dvakrát jsem se vysekal a do třetice už to nechci riskovat. Nemám pud sebezáchovy, nemám v sobě zpomalovací záklopku. Třeba by to teď, když už jsem starší, bylo lepší. Ale nebudu to pokoušet. Nebudu dráždit démona v sobě.“
