Kdyby si jako malý kluk nevzal na sebe hokejovou výstroj, možná dnes patří mezi populární osobnosti televizní či filmové tvorby. Sedmnáct let kroužil David Pospíšil po ledě jako hokejový profesionál, aby se pak s překvapivou přirozeností postavil před kameru. „Chci si zkusit všechno, ať to dopadne, jak to dopadne,“ říká čtyřiačtyřicetiletý sympaťák.
V nové profesní roli se cítí báječně. Navíc se stále posouvá dál. K pozici experta, který z televizní obrazovky pravidelně promlouvá k hokejovému národu, si totiž vyzkoušel i ryze uměleckou linku. Zahrál si v první sérii Policie Modrava, divácky velmi úspěšného pořadu televize Nova. A coby ryzí amatér zvládl šumavského horala naprosto s přehledem.
Aby si člověk stoupl před kameru, k tomu je potřeba kus odvahy a také jisté míry exhibicionismu. Patřil jste už jako školák mezi vyhlášené šoumeny?
„Těžká otázka… To by měli hodnotit ti, kteří se mnou chodili. Když o tom ale přemýšlím, tak jsem žádnou legraci nezkazil. A možná jsem byl i ve středu pozornosti. Ale ne v tom grázlovském duchu, spíš v rošťáckém. Nedělali jsme špatné věci. Byli jsme pro každou lumpárnu, která ovšem nikdy nepřesáhla mantinely slušnosti.“
Dostával jste jako třídní bavič hodně poznámek?
„Těch bylo vždycky hodně. (směje se) Souviselo to s tím, že jsme byli sportovci a byli jsme plní energie. A udržet takovou třídu v klidu bylo těžké. Učitelkám s odstupem času nezávidím. Naštěstí jsme měli ve třídě i holky. Ty když jsou někde v kolektivu, kluci se přece jen haltují.“
A napadlo vás tehdy, že budete jednou sedět v televizi?
„Nenapadlo, nikdy! (důrazně) Je to jen shoda okolností a náhod. Vždyť já jsem se před kameru v hokeji dostal tím, že jsem potkal Martina Hostáka. Bavili jsme o tom, jak dělají hokejová studia. A že se mi to líbí, že je příjemné si k zápasu poslechnout ještě něco dalšího. A Martin mi pak povídal, že Robert Záruba zrovna shání posilu do týmu. Tak jsem si řekl, že bych to zkusil. Už jsem takový, že strčím rypák do všeho, že všechno chci zkusit, ať to dopadne, jak to dopadne. Jenomže pak jsem byl vyklepaný jako při maturitě. Taková klasika. Člověk trochu machruje, potom by se rychle stáhnul a nakonec je rád, že do toho šel.“
Kdyžtak mě vyhodí
Mediální svět zblízka poznají sportovci a tedy i hokejisté už během kariéry. Pokud si dobře vybavuji, s mluvením do mikrofonů jste nikdy neměl sebemenší problém.
„To máte pravdu. Vždycky jsem byl upovídaný, vždycky jsem měl rád společnost, takže se to jenom přeneslo někam dál. V extraligových mančaftech, kde jsem působil, jsem kapitánoval. Což znamená, že jsem musel mluvit k týmu, musel jsem mluvit s médii. A člověk se to nějak naučí.“
Prostředí pod dohledem kamer vnímá každý trochu odlišně. Někdo dokáže okamžitě zapomenout, že se na něj všichni dívají, jiný naopak trpí těžkou trémou. Kam patříte vy?
„Za začátku jsem to vnímal, že je studio takové umělé, že za kamerou stojí lidi. Ale postupem času si člověk zvykne. A najednou pro něj existuje jen partner, s nímž sedí u stolu, a že vedle jsou monitory, kde vidí obrázky. Ze začátku je ale člověk vyjukaný, neví, co má dělat, kam koukat a podobně.“
Z křesla televizního experta jste to ovšem dotáhnul až do seriálu Policie Modrava. Upřímně, troufnul byste si na roli, pokud byste neměl průpravu?
„Myslím, že jo. Když jsem šel do studia Buly, taky jsem neměl žádnou školu. Asi bych to zase risknul, protože si říkám: Co se může stát? Stejně jsou nejdřív kamerové zkoušky. A jestli se jim nebudu líbit, tak mě prostě vyhodí. Zkušenosti z televize mi možná v něčem pomohly, ale ve finále je ten pocit úplně jiný. V hokeji se totiž přece jen mluví o něčem, co jsem dělal, v čem se pohyboval a čemu částečně rozumím. Kdežto práce v seriálu byla úplně něco nového. Člověk nevystupuje za sebe, je tam za postavu, kterou hraje. Ne nadarmo jsou herecké školy, kde se to lidi učí.“
Střihnul jste si náčelníka Horské služby a navíc milovníka. Jak vám postava seděla?
„Byla to jen vedlejší postava, která seriálem proběhla. Měl jsem sice deset natáčecích dní, ale kdyby se to sečetlo na minuty, kolik jsem se objevil na obrazovce, moc toho nebude. Mně ohromně pomohli lidi, kteří se na seriálu podíleli. Od herců, přes režiséra až po techniky. Všichni byli fajn a hlavně byli ochotní mi pomoct, poradit. Ta tréma na začátku, třeba hned první den, byla šílená. Říkal jsem si, jaký jsem suverén, ovšem čím víc se to blížilo, tím víc jsem byl… (odmlčí se) Strašně se mi klepaly nohy. (usměje se) Stejně jako když jsem si šel sednout k první otázce u maturity, nebo když jsem měl psát písemku a nevěděl vůbec nic. Prožíval jsem úplně to samé. Stažené břicho, sevřený žaludek. Na druhou stranu, čím víc jsem točil, tím víc mě tréma opouštěla. Najednou jsem nevnímal, kdo se dívá nebo že jsem něco udělal blbě.“
David Pospíšil |
|
Narozen: 5. září 1970 Profese: hokejový komentátor Hokejová kariéra: Pardubice (1993-1996, 2001-2003), Plzeň (1997-2000, 2003-2005), Vítkovice (2000-2001), Mladá Boleslav 2005-2006), Chrudim (2006-2009) Největší úspěchy: 2. místo v extralize s Pardubicemi (1994 a 2003) Stav: ženatý, manželka Andrea, syn Matyáš a dcera Anna Zajímavosti: je jedním z hokejových expertů České televize, spolukomentuje domácí soutěž i mistrovství světa. Moderuje a zahrál si v seriálu Policie Modrava náčelníka Horské služby |
Tohle mi nemůžou dát...
Před hokejovou kamerou jste se ocitnul náhodou. Zafungovalo to stejně i v případě Modravy?
„Úplně stejně. Všechno začalo telefonátem od Roberta Záruby. Volal mi v deset večer, a jestli jsem viděl filmy Vítr v kapse a Kamarád do deště. Takhle to na mě vypálil, neřekl ani ahoj. V první chvíli mě napadlo, jestli mu neruplo v kouli. Odpověděl jsem mu, že jsem je viděl, že jsou to moje kultovní filmy. Tak pokračoval dál, že mu přišel mail od pana režiséra Soukupa a jestli by mi prý mohl zavolat. A dodal, že to radši ještě prověří, jestli to nebude nějaká blbost.“
A kdy se režisér ozval?
„Právě že hned ráno. Zazvonil telefon a na druhé straně byl pan režisér. A ptal se, jestli bych měl vůbec chuť to zkusit. Jelikož jsem od Roberta věděl, že bude volat, v duchu jsem si říkal, že by to bylo zajímavé. Pak jsem šel na kamerové zkoušky, po kterých jsem si ale myslel, že je hotovo. Přišlo mi to totiž naprosto příšerný.“
Co jste vlastně musel na zkouškách předvést?
„Právě že skoro nic. (směje se) Přečetl jsem část textu, se Soňou Norisovou jsme to potom odříkali, aby se vidělo, jak to vypadá na kameře. A aby posoudili, jestli se to dá vůbec promítat. Když jsem odcházel, myslel jsem si: pohoda, tohle mi nemůžou dát. Potom, co jsem předvedl, mi už nikdo nikdy nezavolá. No a zavolali.“
Máte ještě před očima svou první klapku?
„Jasně. Měl jsem tam příjezd autem, a jestli jednu holou větu. Následovalo nějaké popoběhnutí a potom ještě jedna scéna v chalupě. A to jsem na place strávil deset hodin! Teprve pak si uvědomíte, že je to docela náročné. A hlavně že musíte počkat na svou chvíli. Musíte umět nejen svůj text, ale i text kolegy, což jsem ze začátku nevěděl. Sice mi to říkali, že musím vědět, kde ten druhý končí, přesto se mi kolikrát stalo, že jsem začal mluvit dřív. Mně vyhovovalo, když jsem toho za den točil víc. Člověk je v uvozovkách drzejší, víc si věří. To je stejné jako v hokeji. Když budu chodit jen na jedno střídání, tak jsem tam na nic. Začnu se bát, že něco zkazím a budu pasivní. Ale čím víc budu mít odehraných střídání, tím víc si na ledě dovolím a jsem prospěšný. Když tedy bylo hodně práce, stres mě opustil a přišla ta radost, protože to bylo fakt zábavné.“
Jistě jste doma poctivě studoval scénář. Kolik si toho s odstupem času pomatuje?
„Moc ne. Natáčel jsem zhruba po deseti dnech, takže co bylo, mi vyšumělo z hlavy, protože jsem se připravoval na další. Takhle to šlo celé prázdniny od června do začátku září.“
Nejvíc mě chválil Divíšek
Ani žádná proklatá replika?
„Nebylo toho tolik. Ta role nebyla tak velká, aby se dalo něco výrazně zkazit.“
Co tedy bylo při natáčení nejtěžší?
„Nic nebylo abnormálně těžké ani snadné, jak to někomu může připadat. Režisér má nějakou představu, a když je třeba, vždy vás poopraví. Pokaždé jsme se tedy dopracovali do fáze, kdy byl spokojený. Kdybych měl ale dělat salto, to nedám to. Zlomil bych si záda. (směje se)
V seriálu se z vás nakonec vyklubal nápadník hlavní hrdinky kapitánky Vinické, jíž ztvárnila právě herečka Soňa Norisová. Nelákala by vás jako hokejistu spíš hrubší, zločinecká role?
„Měl jsem všech šestnáct scénářů, takže jsem věděl, co mě čeká. A jsem spokojený. Já mám totiž problém zabít mouchu.“
Herci přitom často prohlašují, že jim záporné postavy sedí podstatně víc.
„Já to nemám s čím srovnávat. Hrál jsem první postavu, svým způsobem kladnou, a až si třeba jednou zahraju záporáka, tak uvidíme, co je lepší. Teď to opravdu nedokážu posoudit, jsem jen filmový návštěvník.“
Prozraďte, jak se vám koukalo sám na sebe?
„Neviděl jsem ani jeden díl! Dívat se na sebe je mi totiž bytostně nepříjemné. Ani na domácí videa, když jsme se natáčeli někde u narozeninového dortu a kde jde o prd, se nedívám. Ani na ten dort.“
Předpokládám, že vaše rodina si seriál natočila.
„To ani náhodou, ani to nemáme na co natočit. Jo, sledovali to, tedy kromě mě. Spíš byli zvědaví, jak to bude vypadat. A to je asi tak všechno.“
A kdo byl nejvíc nadšený?
(přemýšlí) „Možná můj hokejový kamarád Tomáš Divíšek. Ten mi říkal, že to bylo fakt dobrý. Jen nevím, jestli to myslel vážně, nebo si dělal srandu.“
Vrcholí přípravy na pokračování seriálu. Jste zvědavý, kam se překulí vaše milenecká postava?
„Ještě mě nezabili, takže bych se tam teoreticky objevit mohl. Ale jak to dopadne… Mně se natáčení jedničky moc líbilo. Sešla se evidentně parta lidí, která si sedla, byla k sobě blízko. A to je vždycky důležité. I filmování je totiž velký kolektivní sport. Když jednotliví hráči nebudou fungovat, tak výsledek nebude ideální.“
První velké natáčení máte za sebou. Jak byste reagoval, kdyby přišla nabídka na další projekt?
„Já jdu do všeho, úplně do všeho. Já toho Lva chci. (směje se) Toho Lva ale dejte do uvozovek.“
Velkým hitem se staly šumavské chalupy, o které se strhnul obrovský zájem. Také jste si nějakou vyhlédnul?
„To bych musel dostat hlavní roli. A možná by těch hlavních rolí muselo být víc, možná celovečerák s Brucem Willisem, pak by se na Šumavě dala koupit chalupa.“ (směje se)
