Šlégr: Zlatý hattrick mám díky médiím

Představili se fanouškům, sklidili obrovský aplaus, poklábosili mezi sebou. „Je to speciální večer,“ netajil hrdost 38letý Šlégr, který se na slavnost dostavil s manželkou a dcerou Jessikou.

Jak se cítíte ve společnosti legend jako jsou Fetisov, Larionov, Sakic a další?
„Je to nádhera! Aby ne! Podívejte se, kdo tu všechno je. Dvaadvacet lidí na světě, co dokázalo vyhrát tři velké akce. Vnímám to jako odměnu za celoživotní dřinu.“

Hokejisté Triple Gold Clubu se sešli na jednom pódiu »

Na pódiu vás jednoho po druhém představili. Pocítil jste chvění?
„Tam ani ne. Spíš dřív, když jsme tu seděli. Člověk si uvědomí, mezi jakými lidmi sedí… Ať už to jsou členové Síně slávy NHL nebo čekatelé na vstup. Pro mě je to něco fantastického. Až jsme si z toho dělali s Jardou srandu. Říkám mu: Celej život jsem tě chránil, tak to aspoň za to stálo, když jsem tady v téhle skupině.“ (usmívá se)

S kým vedle Jágra jste si dobře popovídal?
„Se všemi jsem si měl co říci. A důležitější než všechny ty dary jako hodiny, dres a spona do kravaty, je pocit, že jsme se tu sešli. Doteď se o té schůzce jen povídalo, být takhle pohromadě je dobrý nápad.“

Ke kterému ze tří triumfů vedla nejsložitější cesta?
„Nejtěžší je vždy ta poslední. Pro mě to byl titul mistra světa ve Vídni. Já na něj neměl ani jet, v nominaci jsem nebyl, ale na popud médií mě Vláďa Růžička zavolal, jestli nemám chuť poprat se o mistrovství světa. Díky tomu, že jsem se tam na poslední chvíli dostal. Díky tomu teď jsem tu.“

Kliku jste měl i při zisku Stanley Cupu s Red Wings v roce 2002… Díky faulu Jiřího Fischera jste se dostal do sestavy.

„Ano, byl to jeden zápas, na druhou stranu spousta lidí neví, že jsem tenkrát dostal velice dobrou nabídku na prodloužení smlouvy v Atlantě. Na tři roky a za dost lukrativní peníze. Já se tenkrát rozhodl pro šanci vyhrát Stanley Cup. Ozval se Detroit a Colorado. A já si radši vybral riziko, oželel jsem peníze a šel vyhrát Stanley Cup. Povedlo se mi to, přestože jsem hrál jenom jeden finálový zápas. Ale někdo na stejnou možnost čeká dvacet let.“

Nejsilnější pocit euforie však přineslo Nagano!
„Na to jsem nejvíc hrdej. Prošli jsme až do konce nejhorší možnou cestou přes nejtěžší týmy. Celý národ dodneška vzpomíná, všechny to semklo.“

Ve Vancouveru jste jen na pár dní. Co všechno jste stihl a ještě míníte podniknout?
„Moc jsem toho nestihl, po příletu jsme chtěli jít na krasobruslení, ale už byl konec. Ale vrací se mi nádherné vzpomínky. Jsem zpátky ve městě, kde jsem začínal kariéru NHL. S malou jsme šli na trénink krasobruslařů do haly, kde jsem hrál svůj první zápas NHL. Tam, kde mi vyrazili první zub (usmívá se). Když jsem tam vešel, zamrazilo mě… Řekl jsem Jessice, že má před očima skvělou motivaci a že doufám, že to jednou dotáhne také daleko. Přeju si, aby v krasobruslení uspěla.“



Takže se chystáte na olympijské krasobruslení?
„Ano, na ženy. Ať to naše malá vidí. Naši sice hrají hokej s Lotyši, kluci překousnou, že půjdu na kraso. Já hlavně myslel, že postoupí rovnou čtvrtfinále (usmívá se). Přesto mají obrovskou šanci. Doufám, že udělají medaili, kterou si všichni moc přejeme. S Jardou (Jágrem) jsme to probírali, snažil jsem se od něj získat nějaké informace, protože budu komentovat v televizi. Zajímalo mě dění v mužstvu. Vycítil jsem z Jardy, že šanci máme.“