Berdych není vyvoleným. To musí bolet
Takhle zničeného jsem Tomáše Berdycha snad ještě neviděl. Ani předloni, když na US Open prohrál v 1. kole s Francouzem Llodrou jako čerstvý wimbledonský finalista. Ani loni, když se mu vysmál v úvodním duelu Roland Garros domácí outsider Robert, o němž od té doby nikdo neslyšel.
Už je něco opravdu špatně, když je vám tenisty vážně líto. A tak to včera bylo. Tomáš seděl za stolem a nevěděl, jestli si má nadávat či brečet. Půl roku buduje sezonu 2012, silnou, asi celkově nejlepší, co dosud měl. Až do včerejška. Po černém londýnském pondělí z ní zbyly cáry.
Musí o sobě pochybovat. Jak se má rovnat s Federerem, Djokovičem a Nadalem, když od roku 2007 každou sezonu na jednom grandslamu zkrachuje už v prvním kole. Jak má závodit s titány, když je sám tak smrtelný a nemá jejich dar? Musí být neskutečně ubíjející a frustrující druhý den ráno vstát z postele a opustit pronajatý wimbledonský domek, ve kterém doufal strávit co nejvíc času. A jako jojo se zase vrátit k práci v potu tváře.
Ano, je trochu úsměvné Berdycha litovat. Do smrti by už nemusel pracovat, má krásnou přítelkyni a dobrý život. Není jako jeden z davu. Ale taky ani tou vyvolenou hvězdou. A to musí bolet.
