Co takhle mírnou opozici?

Dejte Aloisi Hadamczikovi na starost reprezentační výběr a můžete se spolehnout, že skoro každý rok uvidíte tým na pódiu. Ať už s juniory nebo s dospělými. Jeho sezona nikdy nekončí průšvihem. Z toho všeho vám pak vyjde tucet medailí, tolik nikdo jiný nemá a asi dlouho mít nebude.

Ale je tu ještě jedna železná pravidelnost. Ještě se nestalo, aby Alois Hadamczik ukořistil nejcennější placku. Co vymyslet, zkusit či udělat, aby během příštích čtyř podniků, na něž má připravený kontrakt, cinklo zlato?

Možná by nebylo od věci doplnit realizační tým o kouče oponenta. O kvalitách asistenta Josefa Palečka netřeba pochybovat, velký hráč, velmi dobrý trenér. Svoje místo u týmu má, oba se shodnou, klape jim to. Nicméně mám za to, že velká vítězství se občas rodí i z vyvolaných vášní.

Jako to poslední v Německu 2010. Duo Růžička-Jandač se ne vždy na všem shodlo. Naopak. Zvedali na sebe hlas, přesvědčovali jeden druhého o pravdě, ovšem nešlo o zbytečné, nikam nevedoucí hádky A i z toho vznikla zlatá kuchařka. Josef Jandač přednesl svoji taktiku, dohled si vzal hlavně nad obranou, trenérský kápo si ponechal to, co zvládá nejlépe. Koučink.

Netvrdím, že právě tohle je tutový recept, ale cesta by to mohla být.