Nebývá to obvyklé, ale tentokrát s jistotou tvrdím: Tohle EURO je spravedlivé. Nebo alespoň jeho vyvrcholení v podobě večerního finále. Skutečnost, že se v něm utká zrovna Španělsko s Itálií, totiž dobře odpovídá mocenskému rozložení sil mezi fotbalovými velmocemi i tomu, že by se s ním přece jen mohlo zamíchat. Jestliže u Španělů možná lze účast v boji o titul obhájit s jistými rozpaky, u Italů mají fotbaloví „advokáti“ snadnou práci.
Španělé se stali během mistrovství terčem kritiky za to, jakým způsobem hrají. Musím přiznat, že jejich semifinále s Portugalci mě otrávilo, stejně asi jako většinu fanoušků.
Přesto si myslím, že se předtím našly i leckteré stejně neatraktivní, ne-li ještě horší zápasy. Navíc – i když je to slabá útěcha – penaltové drama stálo za to. Už jen kvůli skvělému příběhu neohroženého exekutora Sergia Ramose.
Na hodnocení Španělů se možná projevuje i obecná únava z produkce Barcelony, která dodává národnímu týmu své nejlepší mozky. Když Andrés Iniesta i jiní poukazovali na to, že taky záleží na tom, jak hraje soupeř, bylo to bráno jako výmluva.
Jenže ono na tom přece jen něco je. Opravdu pochybuji, že by Španělé chtěli za každou cenu hrát svůj postupný útok, pokud by mohli celý zápas útočit do otevřené obrany, kterou jim soupeř chtivý ofenzivního fotbalu nabídne.
Xavi a spol. kritice do značné míry nahrávají, ale možná je to celé také úděl mocných, do nichž se dobře strefuje. Vypadá to rovněž, že fotbalová Evropa (potažmo svět) už na trůnu toužebně očekávají změnu, a tak se sympatie prostě přelévají jinam.
Pokud je však sbírají právě Italové, nikdo proti tomu nemůže říct ani popel z Etny. Příběh týmu, který se z pekla vyšvihl až do ráje, je samozřejmě vděčný. Do přípravy před EURO přece těžce zasáhlo policejní vyšetřování a další problémy, málokdo počítal s tím, že by to tímhle týmem neotřáslo. Jenže on se rozhodit nenechal. Jako by se řídil heslem Čím hůř, tím líp.
Tohle mužstvo ale hlavně má svou duši. Tvář. Styl. Nespoléhá na proslulé catenaccio, umí skvěle útočit. Kouč Cesare Prandelli se nebojí změn v sestavě i rozestavení, čehož důkazem budiž využití Daniela De Rossiho.
Skvělé služby pro Prandelliho odvádí Andrea Pirlo, asi nejlepší muž šampionátu, a kouč, jenž po vítězných zápasech pokorně nastupuje pouť do kilometry vzdálených do klášterů, dokázal zkrotit i zlobivé dítě Maria Balotelliho (snad si to ve finále nepokazí).
Co z toho všeho plyne? Pokud vyhrají Španělé, bude to triumf chladného stroje, který všechny překážky na cestě za pohárem tak nějak racionálně přejel. Pokud triumfují Italové, bude to zase jednou oslava fotbalových romantiků, kteří sázejí na srdce. I proto jim tentokrát přeju víc. Co vy?
Související články
