Dostat tři slavné, ale znesvářené české desetibojaře, k jednomu objektivu se zdálo jako nadlidský úkol. Jan Saudek to ale při focení výročního kalendáře Dukly dokázal. Robert Změlík, Tomáš Dvořák a Roman Šebrle se tak usmívají ze společného snímku. Samotné focení ale idylické rozhodně nebylo.
Změlík a Šebrle jsou sice nejlepší kamarádi, ale společně se nemají rádi s Dvořákem. Jak se vám podařilo dostat desetibojařské legendy na jednu fotografii?
„No, tam bylo veliký napětí, kterému jsem ze začátku nerozuměl, dokud mi to někdo nevysvětlil. Já jsem nadstranický, já jsem se toho nijak nezúčastnil.“
Co se dělo?
„Všichni ti kluci jsou obdivuhodní. Hned mi bylo divné, že nechtějí stát vedle sebe. Bylo to zvláštní. Bylo to jediné napětí, které tam vůbec kdy vzniklo během celého focení, které trvalo asi čtrnáct dní.“
Snažil jste se je přemlouvat?
„Na to nemám právo. Oni mají mnohem vyšší hodnost než já. Jsou mnohem vyšší šarže. Ale bylo to rozkošný… Ta řevnivost mezi chlapama, ono to ke sportu patří. Je to rvačka.“
Jak jste je nakonec přesvědčil?
„Dělal jsem, že jsem blbej, že nic nevím. Zkrátka jsem si toho nevšímal. Šel jsem přes mrtvoly a oni se nakonec nějak postavili. Já totiž nemám rád montování fotografií. Samozřejmě bych to dokázal smontovat, ale to už by nebyla pravda. Já to nenávidím. V dnešní fotografii si můžete nasadit hlavu někoho jiného úplně přesvědčivě a to není dobrý. Tohle jsou poctivé fotografie, tak, jak mají být. Není tam nic přikrášleného.“
Jak se k sobě desetibojaři při focení chovali? Bavili se spolu?
„Spíš nebavili. Nějak jsem to vycítil a nebylo mi jasné, proč to je. Až když chlapci odešli, teprve mi přítelkyně, která sleduje všechno, vysvětlila, co se tam vlastně dělo.“
Jak tu situaci hodnotíte?
„U sportovců je tahle řevnivost, nebo neshoda, dost vzácná. Spíš bych to čekal u zpěváků nebo herců, že jeden nenávidí druhého velmi bytostně. Nebo… Nemluvíme o nenávisti. Ale je tu určitá odtažitost.“
