Štěpánek: co radil Djokovičovi, čím ho okouzlil Agassi i dalších plánech
Prožívá turbulentní životní etapu. Necelé dva týdny před devětatřicátými narozeninami ukončil báječnou kariéru. Hned naskočil jako trenér legendárního Novaka Djokoviče a teď se s radostí chystá na roli tatínka. „Žiju pohádku,“ shrnuje to s úsměvem Radek Štěpánek, uznávaná osobnost světového tenisu. Česká legenda se v rozhovoru rozpovídala i o své kariéře pod vedením Petra Kordy a Marka Všetíčka, jaké vlastnosti mu pomohly dosáhnout úspěchů, proč ho uchvátil Andre Agassi a celé řadě dalších témat.
V brýlích vypadal v tenisovém areálu pražské Sparty jako vysokoškolský profesor. A skutečně by mohl přednášet na univerzitě bílého sportu. Byl top hráčem. Poté skočil rovnou do trenérského týmu Novaka Djokoviče, jednoho z nejlepších plejerů všech dob. A po boku měl ikonického Andreho Agassiho. I když to trvalo jen čtyři měsíce, nikdy na to nezapomene.
Díváte se na tenis očima trenéra, nebo ještě hráče?
„Když jsem byl v trenérském módu, díval jsem se na tenis jako trenér. Ale vždycky mi pomůže, že jsem hrál.“
V čem?
„Třeba v taktice. Proti spoustě hráčů jsem nastupoval, takže vím, co od nich můžu čekat. Ale jen z velké části, protože tenis se neustále vyvíjí. Hráči pracují na nových věcech, které se snaží do hry dostat. Je to o maličkostech, a aby je člověk mohl rozlišit, pomůže mu hráčské vnímání.“
Chytla vás trenéřina?
„Hrozně mě to u Novaka bavilo. Samozřejmě bych byl radši, kdyby to, co jsem se snažil předat, bylo vyslyšeno. Ale i o tom právě ta trenéřina je. Někdo vás poslouchá víc, někdo míň. Jsem moc rád, že Novakovi s odstupem došlo, že udělal chyby, i když si to v danou dobu nechtěl přiznat.“
V rozhovoru pro srbský portál novosti. rs naplno konstatoval, že návrat na kurty po zranění lokte uspěchal.
„Pro mě bylo docela lehce předvídatelné, co se bude dít. Zažil jsem to na sobě několikrát. Věděl jsem, co to je návrat po půl roce. Nebyl prostě stoprocentně vyléčený.“
Dozvěděl jste se jeho pozdní prozření od něj osobně, nebo prostřednictvím zmíněného interview?
„Řekl mi to osobně. Asi dvě hodiny jsme si povídali v Monte Carlu, kde jsme se prvně potkali od našeho rozchodu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že i když my můžeme dělat od rána do večera všechno pro to, abychom ho vrátili tam, kam chce, tedy aby vyhrával grandslamy a byl první na světě, tak to bez něj nedokážeme. On bez nás ano. Protože on je jediný, kdo to může ovlivnit. Když on půjde proti, my můžeme dělat, co chceme, ale v podstatě nemáme šanci.“
Uznal to?
„Pro mě bylo důležité od něj slyšet, že si to uvědomuje. Ale je to hlavně pro něj důležité. O mě nejde, já už to mám za sebou. Jde o hráče. Všichni kolem něj pracujeme na tom, aby když nastoupí na kurt, věděl, že je skvěle připravený fyzicky, že je dobře zvolená taktika a všechny věci, co potřebuje k nejlepšímu výkonu. Samotný výkon však musí udělat on. Ale musí být na to připravený.“
Byl už zdravý?
„Povídal, že poprvé ho loket nebolí, což je ta nejlepší zpráva pro něj. A zase - už v prosinci jsem mu říkal, že musí problém s loktem vyřešit na sto procent. A jestli kvůli tomu přijde o Austrálii, nedá se nic dělat. Řešíme přece jeho dalších pět, šest let tenisového života a ne jeden měsíc. Ujišťoval jsem ho, že se na antuce znova vrátí, bude fyzicky napumpovaný a navíc bude čas i na malinké změny ve hře. Že potom můžeme nadupaného koně opět nechat vyběhnout ze stáje.“
Na druhou stranu i vy jste se během kariéry musel téhle trpělivosti učit. Není to tak?
„To jsou právě ty zkušenosti. Trenér má vždycky víc zkušeností než hráč. Hrnul jsem se zpátky, můj tým mi říkal: Ne, ještě brzdi, brzdi, brzdi. A já – ne, ne, ne, jedem, jedem. Péťa (Petr Korda) mi opakoval:
