Bauer před olympiádou: Je třeba probudit ďábla
Fantastické výkony na Tour de Ski potvrdily běžce na lyžích Lukáše Bauera jako jednu z největších českých nadějí pro olympiádu ve Vancouveru. Zanícený maximalista, který ze srdce nesnáší neúspěch, se může v Kanadě vyrovnat legendárnímu Dähliemu s jeho čtyřmi medailemi. Zůstává ale pokorný. „Získat už jednu medaili je super,“ říká.
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Jedete na svou čtvrtou olympiádu a zlato vám stále chybí, myslíte na to?
„Veřejně jsme vyhlásili cestu za zlatem. Ale to kvůli tomu, aby lidi nečetli v novinách: Budu spokojenej, když tam předvedu to nejlepší. Já jsem se vždycky snažil dát jasné číslo. Může se to vyvrbit tak, že nakonec budu spokojenej za pátý místo. Ale abych říkal, že když jsem měl nějaké problémy, tak rovnou slevím? Ne!“
Po Tour de Ski, kterou jste vyhrál po víc než měsíčním manku v přípravě, to ani nezní přílišně sebevědomě…
„Stříbrnej už jsem několikrát byl. Před dvěma roky jsem vyloženě dominoval a vím, že to ve mně je. Je potřeba, aby se to sešlo a pak v pravý čas probudit toho ďábla a jet. K tomu musím být probuzenej, ale zároveň v klidu. Nemůžu chtít až moc. Vyhlásili jsme cestu za zlatem, ale ten název je druhořadej. Prvořadý je, že máme vysoký cíle. S tím tam jedeme. A jestli se vrátíme zpráskaný, to teprve uvidíme. Ale nestahuju kalhoty, dokud je brod daleko.“
Pomohla vám k tomuto odvážnému myšlení předloňská sezona, kdy jste suverénně vládl lyžařskému světu?
„Já myslím, že mi spíš uškodila.“
Nepovídejte! V čem?
„Jestli na mě kladou ostatní nějaké nároky, mě svým způsobem nezajímá. Zajímá mě, jestli jsem spokojenej já. Ta sezona mi to zkomplikovala v tom, že na nějakou dobu se mi vytratilo to, že do desátého místa je to super výsledek. Jakmile jsem nejel na bednu, tak jsem si říkal: Stojí to za prd.“
To jste si říkal sám?
„Ano, ale já jsem byl vždycky maximalista. Trenér Míra Petrásek mě musí brzdit. Ukazuje mi, že jezdit do desítky je super. Tři roky zpátky jsem byl v Davosu dvacátej osmej. Do té doby jsem jezdil perfektně a já jsem si myslel, že do třicítky pojedu i bez holí. Ten den mi přišlo, že jsem jel jak vítr. A byl jsem dvacátej osmej! To bylo teprve rozčarování. A to samé bylo s tou desítkou. Ať jsem chtěl, nebo nechtěl, po té dobré sezoně se mi změnilo nazírání. Když jsem vrazil skoro do každého závodu, a když ne od prvního mezičasu, tak od půlky mi hlásili, že vedu. A teď se srovnejte s tím, že najednou jedete třeba dvacátej.“
 | Celý rozhovor s Lukášem Bauerem najdete v pátečním vydání deníku Sport |
