2. května 2018 • 12:12

Čech začal sportovat až po děsivém střetu s kamionem: Po ochrnutí ze mě udělali atleta

Jak jste se po vážné nehodě na motorce dostal ke sportu?
„Po tom vážném úrazu jsem moc nevěděl, co dělat. Před tím jsem byl hodně na statku, jezdil jsem s traktorem a na motorkách. Takové normální věci na vesnici. A pak jsem najednou v sedmnácti seděl na vozíku a nevěděl, kam dál. Pak jsem přijel do rehabilitačního střediska do Kladrub a tam mi řekli, že jsem dobře rostlý na atletiku. Dali mi do ruky disk, a už to bylo.“

Proč ta změna, když jste předtím nesportoval?
„Pomocí sportu jsem tam zjistil, že jsem schopen se plnohodnotně vrátit do života. Sport je pro lidi s handicapem daleko důležitější než pro lidi bez handicapu, alespoň z tohohle pohledu. Dneska ho normálně používáme jako nástroj pro návrat. Když se snažíme aktivovat kluky, kteří jsou na vozíku pár měsíců, tak jedině přes sport.“

Hledali se vám parťáci na sport složitě?
„Když to porovnám s dnešní dobou, tak to bylo složitější. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, která bije. Teď už jsem součástí téhle komunity, pomáhám ji budovat, tak mi to přijde přirozenější. Jsem o sedmnáct let dál. Když jsem k tomu sportu čuchnul, tak věci kolem něj přišly samy. Závody, soustředění, hrozně jsem se nadchnul. Člověk nesedí doma, cestuje, poznává nové lidi.“

Jak je složité vůbec zahájit cestu za návratem?
„Je to o lidech. Po úrazu se s tím srovnává každý trochu jinak a někdo se s tím taky nemusí srovnat vůbec. My se přesně v těchto chvílích snažíme těm lidem pomoct, říct jim, že nic nekončí, motivovat je naší přítomností. A pozvat je k nám do tělocvičny, ať se hýbou.“

Vy jste časem začal pro hendikepované vyrábět sportovní vozíky. Jak jste na to přišel?
„My téměř každý rok pořádáme akci, která se jmenuje Aktivity Kemp, což je takové soustředěni pro mladé začínající sportovce vozíčkáře. Když jsme měli závěrečný večírek po prvním ročníku, tak můj švagr pronesl dnes již památnou větu, že to přece nemůže být tak strašně těžké vyrobit.“

Ale asi bylo, že?
„My jsme hrozně dlouhou dobu sháněli nováčky, které bychom na ten kemp přilákali. A podařilo se nám jich sehnat hned šest, kteří stáli o to aktivně se zapojit. Jenže jsme zjistili, že pro ně nemáme sportovní vozíky. Každý stojí kolem 150 tisíc, to je skoro milion korun. Tak jsme s kamarádem, se kterým tohle všechno děláme, řekli, že to zkusíme. Měsíc na to jsme se sešli ve čtyřech lidech. A za půl roku na to vyjel první vozík.“

Kde jste získávali finance?
„Jednoho z kamarádů napadlo zkusit se podívat na možnost čerpání peněz z grantů nebo dotačních programů. To se nám moc celé nezdálo, přece jen jsme byli jen banda nadšenců. Nakonec jsme ale zjistili, že to co děláme, přesně odpovídá statutu sociálního podnikání. Chceme, aby ty vozíky vyráběli lidi s handicapem, produkty jsou pro lidi s handicapem, tak přesně vypadá rozvoj sociálního podnikání.“

Pomohla vám tahle činnost budovat komunitu handicapovaných sportovců u vás v Českých Budějovicích?
„Určitě jo. Pomáhá pořád. My jsme původně chtěli vozíky pro naše kluky, ale neměli jsme na ně peníze. Dneska je to tak, že druhý vozík, co jsme vyrobili, byl pro kluka, který k nám do dílny od května nastupuje. Přišel s tím, že jsme mu obrátili život naruby. Teď sportuje i díky nám, staví barák, chtěl by se na tom projektu podílet s námi.“

V květnu se opět poběží závod Wing for Life World Run. Nenapadlo Vás udělat podobný závod jen pro vozíčkáře v rámci vaší komunity?
„Závod mě inspiroval k tomu, že bych podobnou atmosféru chtěl zažívat každý rok. Takže se na něj chystám i letos do Mnichova. Ale spíš jsem přemýšlel, že mě baví motivovat lidi kolem mě k tomu, aby se tohohle závodu taky zúčastnili. To se mi i letos povedlo. Takže vyrážím znovu s manželkou i dalším kamarádem, možná dvěma.“