Pátek 26. dubna 2024
Svátek slaví Oto, zítra Jaroslav
Polojasno 14°C

Češka riskuje život kilometr nad zemí. Pády bolí, směje se slacklinerka Kuchařová

Autor: Martin Hašek

Každý krok může být dobrodružstvím, zkouškou odvahy, psychických i fyzických sil. Anna Hanuš Kuchařová vystudovala architekturu, její sportovní cesta ale leží i stovky metrů nad zemí na textilním popruhu úzkém dva a půl centimetru. „Bylo to jak otevřít dveře do jiné reality,“ vzpomíná Hanuš Kuchařová na své začátky ve sportu zvaném slackline, který si získává popularitu i v Česku.

Jak byste laikům popsala, co slackline je?
„Slackline je chůze, balancování a trikování na textilním popruhu. Máme několik disciplín. Slackline nízká v parku, trickline, což je hodně napnutá lajna, na které se skáče. A má disciplína je highline, chození ve výškách. Musí to být výš než v deseti metrech, ale už jsem chodila po lajnách osm set a tisíc metrů nad zemí.“

Uf, jak se člověk k takovému sportu dostane?
„Prvně jsme to zkusila v roce 2008, děsně se to klepalo. Po celém dni zkoušení jsem neudělala ani dva kroky. Usoudila jsem, že na to nemám buňky. Jenže v roce 2010 jsem potkala jednoho slacklinera. Stačilo mi slyšet, jak se směje a vidět ty jiskřičky v jeho očích a byla jsem zamilovaná. A s takovou motivací se člověk naučí cokoli.“

Jak jste pokračovala?
„Po měsíci chození nízko jsem se poprvé dostala na vysokou lajnu. Tam jsem doslova udělala krok, který změnil můj život. Ježiš, celý ten můj příběh zní jako děsné klišé… Ale představte si to: Seděla jsem deset metrů nad zemí na popruhu o šířce dvou a půl centimetru, sebrala jsem všechnu odvahu a zvedla se.“

Přestože Kuchařovou jistí lano, stejně z toho tuhne krev v žilách
Přestože Kuchařovou jistí lano, stejně z toho tuhne krev v žilách

Co se stalo pak?
„Celé mé tělo bylo ve vzduchu, jediné, co mě drželo v prostoru, byla ta klepající se lajna pod mými chodidly. Bylo to jak otevřít dveře do jiné reality. Všechny myšlenky, strachy a pochybnosti přestaly existovat. A já přenesla mírně váhu dopředu a udělala pomalu krok. Pak už jsem nevydržela ten nápor zážitků a pocitů a spadla jsem dolů. Houpala jsem se v laně, co mě jistilo, a věděla jsem, že tohohle chci zažívat co nejčastěji. Že chci poznat, co ve mně dřímá, co je to v nás lidech za sílu.“

Co byla pro vás největší výzva?
„Při učení se čehokoli nového musíme být sami k sobě trpělivý. Je potřeba najít správný poměr laskavosti a přísnosti. U lajn je to teoreticky jednoduché. Dokud jsem na lajně, tak na sebe musím být přísná, a když spadnu, není třeba si nic vyčítat. Lepší je být na sebe hodná a schovat si tu energii na další pokus. Tohle bylo nejtěžší v začátcích. Když jsem se mentálně i fyzicky připravila na pokus, chtěla jsem ze sebe dát vše, ale u třetího kroku mě přemohl strach a už jsem letěla dolů.“

Co člověk cítí, když takhle letí dolů?
„Pády na highline často bolí. Měla jsem modřiny úplně všude, nezřídka jsem na lajně nadávala a párkrát jsem si i vzteky pobrečela. Ale ta vzpomínka na ten mír a klid, co jsem zažila v prvním kroku, mě hnala dál. Svou první highline jsem přešla na dvacátý pokus ten den a na konci jsem neměla radost, byla jsem na sebe naštvaná, že mi to trvalo tak dlouho. Po půl roce boje sama se sebou, se svým temperamentem a pochybnostmi jsem to prolomila. Přišla jsem na to, jak se ve své hlavě uvolnit. Jak jít na lajnu natěšená, ale prosta očekávání. Nemám od té doby vyhráno, tenhle proces procházím v různých rovinách stále dokolečka. Ale už ho znám, je to proces plný radosti.“

Potřebujete na slackline nějaké speciální oblečení?
„Používám péřovku BlackYak. Zaujala mě svým střihem, a když jsem si jí oblékla, tak mi padla jak ulitá. Ten den jsem si vyzkoušela vše, co tam měli. Šla jsem domů a začala je googlit, jestli třeba někoho v Česku podporují. Našla jsem akorát stránky globálu, a tam byli tak neskuteční husťáci, že jsem se ani neodvážila napsat mail. Po roce jsem na ně znovu narazila a řekla si, že to musím zkusit, protože mají děsně propracované střihy, materiály a krásné barevné kombinace. Teď s nimi spolupracuji. Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale opravdu upřímně mě tahle spolupráce těší.“

Jak se slackline liší od provazochodectví, známého pod výrazem „high wire“?
„Provazochodectví stejně jako slacklining má několik disciplín. Lana bývají ocelová a napnutá na vysoké tahy, třeba deset tun. Často mívají na hlavní lano přidělaná ještě kotevní lana do stran, aby eliminovaly výkyv. Zatímco u highline se napínají na tahy 400 - 250 kilogramů, tah je tedy čtyřicetkrát menší.“

Co to v praxi znamená?
„Třeba u pětisetmetrové lajny máme průvěs uprostřed 35 metrů. Jdeme tedy nejdřív z kopce a pak do kopce. Aby bylo jasno, mám obrovský obdiv k provazochodcům, jejich disciplína jim neumožňuje jištění, jakákoli chyba je fatální, ale chůze po ocelovém laně je trochu jako chůze po obrubníku. Přesto představte si takhle tenký obrubník. Tyč v ruce jim snižuje těžiště. Při přechodu si mohou odpočinout. Lana natahují motory. Slacklineři musí vyrovnávat úplně jiným způsobem. Tyč by nám nepomohla, potřebujeme být hbití. Máme ruce zvednuté nad hlavu a vyvažujeme jejich máváním. Lajny si natahujeme sami kladkami a můžeme se jistit.“

Jak je slackline fyzicky náročný?
„Na highline je určitě důležitá fyzička. Člověk musí být schopen po pádu vylézt zpět na lajnu, zvednout se a jít dál. Musí se nějak dostat na tu skálu a před tím, než si pochodí, tak musí tu lajnu připravit a napnout. Ale rozhodující při chůzi ve výškách je hlava. Pro mě osobně jsou nejzajímavější právě momenty, kdy nemám nad lajnou fyzickou převahu. Kdy musím do lajny vložit celou svou osobnost, aby mohla udělat ještě jeden krok. A po něm ještě jeden a ještě jeden.... V tu chvíli jsem celistvá má mysl duše i tělo jsou soustředěny na teď.“