8°C
Tenisová jubilantka Kvitová slaví třicítku: Přiznala, jak se doopravdy cítí!
Kde stráví svůj velký den? Z větší části v letadle! Tenisová hvězda Petra Kvitová oslaví v neděli životní jubileum. Vpředvečer svých 30. narozenin se exkluzivně pro Blesk rozpovídala o svých zážitcích, pocitech i tužbách.
Jste pyšná na to, co jste v životě zatím dokázala?
„Za těch třicet let se stala spousta věcí. Samozřejmě úplně na všechny pyšná nejsem, ale na 98 procent určitě ano. Takže docela spokojenost. A doufám, že i rodiče jsou na mě pyšní.“
Uvědomujete si, jak jste úspěšná, nebo vám to musí okolí připomínat?
„Upřímně si to ani neuvědomuji. Ono je asi těžké z toho kolotoče vystoupit a vidět s nadhledem i odstupem, co všechno se za ta léta stalo. Možná si to uvědomím, až skončím, ale teď mi to ani nepřijde. Samozřejmě jsou chvíle, kdy jdu třeba po ulici a vidím sama sebe na billboardu. To mi zvláštní přijde.“
Holka z Fulneku zanechala stopu v historii! Jak se vám podobné komentáře poslouchají?
„Já žádný takový neslyšela. (smích) Ale jo, dvakrát jsem vyhrála Wimbledon, tak asi jsem se do historie nějak zapsala. Nevím. Jak ten čas v tenisu letí, tak nemáte ani šanci si to užít. Hned jedete dál, zapomenete, berete vše automaticky. Jsem ráda, že jednou budu patřit k těm, které ten grandslam vyhrály a třeba inspirovaly i nějaké děti.“
V uplynulé pětiletce jste neměla tak mimořádné úspěchy jako v té předchozí, vše ale trumfuje onen velký comeback po přepadení. Váš top počin?
„Stoprocentně. To je největší grandslam, který jsem kdy vyhrála! Za prvé jsem přežila, a pak že jsem se vrátila na kurty a ještě byla schopná i něco vyhrát. To bylo víc než Wimbledony. Šance, že se vrátím k tenisu, byla hrozně malá, v té chvíli jsem překonala sama sebe. Takže i když ta uplynulá pětiletka nebyla tenisově úplně úspěšná, byla nejúspěšnější, co se týká zdraví a návratu.“
Když o té děsivé události mluvíte, býváte ještě rozklepaná?
„Poslední dobou už se k tomu tolik nevracím, i lidi už to myslím ani nezajímá a berou to stylem: No však hraje, tak musí vyhrávat, to je přece jasný. Ale když jsem třeba natáčela větší rozhovor, který se týkal onoho návratu, a ponořila se do všeho hlouběji, dostalo mě to. Ty pocity jsou smíšené. Jsem šťastná, na druhou stranu ne každý den byl tehdy úplně nádherný.“
Říká se, že třicítka je pro ženu ideální věk...
„...to se snad říká o každém věku, ne?“ (smích)
Naplno rozkvete, pořád ještě plná sil. Cítíte se tak?
„Upřímně, cítím se skvěle! Život už opravdu beru trošku jinak, než jak jsem ho brala ve dvaceti, nebo před tím momentem. Jsem spokojená, vážně si nestěžuji vůbec na nic. Jsem zdravá, rodina taky, tenis si užívám, baví mě. Všechno je super.“
A nevadí vám, že děláte práci, ve které často dominují o deset let mladší holky? Okolí vám třeba už dává najevo, že váš čas pomalu končí.
„Je to těžké. Žena je ve třiceti mladá, v pohodě, děti před sebou, jenže v té naší práci už to trošku smrdí odchodem... Vidíte kolem sebe nějaké holky a řeknete si: Ty jo, já jsem tady nejstarší. Minule při Fed Cupu se Bára loučila, a najednou Lucka je těhotná, Andrea je těhotná, Radwaňská s Wozniackou, stejně staré holky, jsou pryč. Je to zvláštní.“
Taky jste si coby puberťačka říkala: Ve třiceti už budu stará rachejtle!
„Přesně to jsem si říkala! Že do třiceti a konec. Ale klid, nekončím ještě.“ (smích)
Když jste v 21 letech poprvé vyhrála Wimbledon, jak jste samu sebe viděla coby třicetiletou? S deseti grandslamovými trofejemi? S kočárkem?
„Takto jsem vůbec neuvažovala. Pamatuji, že spousta lidí mi tehdy říkala, jak budu vládnout ženskému tenisu, ale to se říká každému, kdo něco vyhraje. Měla jsem na sebe od té doby strašný tlak, dělala jsem si ho i sama, což nebylo moc dobré. Úplně jsem to nezvládala psychicky. Takže spíš jsem řešila daný moment a ne to, co bude ve třiceti.“
Už se s tlakem vypořádáváte lépe?
„Myslím, že jo, už mám zkušenosti a nadhled na život i tenis. Tlak byl, je a vždycky bude, dokud neskončím. Očekává se ode mě, že budu v desítce a budu vyhrávat turnaje. Není úplně jednoduché s tím zápasit, třeba vás začne trápit i zdraví. Je to spousta věcí, se kterými bojujeme a lidi to ani nevidí.“
Fajn, a jak se tedy vidíte ve čtyřiceti letech?
„Ve čtyřiceti nebudu hrát tenis! Teda doufám, nikdy neříkej nikdy. Chtěla bych určitě mít už tak dvě děti a vést poklidnější život. Ten tenisový je hrozně hektický, je strašně těžké si najít volný čas.“
Petro, narodila jste se 8. března na Mezinárodní den žen...
„...na což jsem hrdá. Děkuji, mami!“ (smích)
Nicméně tento svátek žen komunisté zprofanovali. Mrzí vás to?
„No slyšela jsem, že ten rok, kdy jsem se narodila, se to slavilo hodně. Hlavně můj tatínek, zapil mě dobře. (smích) Jinak mě strašně potěší, když na narozeniny dostanu i zprávu, že mi někdo přeje i všechno nejlepší k MDŽ. Přijde mi to prostě hrozně hezké.“
Vzpomenete si na svoji nejbáječnější narozeninovou oslavu?
„Nevzpomenu, protože moc neslavím. Byla jsem samozřejmě ráda, když jsem jako malá mohla pozvat kamarádky ze školy k nám domů na zákusek. Teď jsem většinou v Indian Wells, kde zajdeme s týmem na večeři, takhle to bude vypadat i letos. A pořadatelé turnaje mi tam pravidelně dávají dort.“
Jak často dostáváte pugét?
„No, tak mohla bych častěji, každá ženská má ráda kytičky. Někdy při přivítání na turnajích nebo na hotelu, nebo když mám nějakou akci, natáčení, focení. Naposledy jsem dostala teď od bratra, který byl za mnou i s neteří v Praze a přál mi k narozeninám.“
Ví se o vás, že už jste nějakou dobu bez partnera. Copak vás nenahání ctitelé s květinami?
„Ne, žádné hony nepořádají. Přes sociální sítě tam asi nějaký hon bude, ale to moc nečtu. Ale že by mi někdo psal milostné dopisy a posílal pugéty, tak to ne.“
Jak se vlastně zamilováváte? Dáte na lásku na první pohled? Na druhý?
„Pro mě je to asi hrozně těžké, spíš by mi to trvalo. Jsem samozřejmě více obezřetná, než jsem bývala, nejenom tím, co se stalo, ale i jaká je teď doba. Určitě mi to zabere déle než jen první pohled.“
Promítají se výsledky z tenisu hodně do vaší nálady mimo kurt?
„V ten den ano, ale další ráno už jsem v pohodě. Prohra ve finále loňského Australian Open se mi nesnášela nejlíp, ale nebyla jsem úplně špatná. Že bych brečela, to ne.“
Lidé vás mají spojenou se širokým úsměvem. Jak často pláčete?
„Určitě jsem »cíťa«, kterou často něco dojme, to jsem zdědila po tátovi. Dřív to byly filmy, teď spíš opravdové životní příběhy. Třeba sportovní úspěch někoho, komu fandím. Když zvedá ruce nad hlavu a je z toho vyřízenej, taky mě to dojímá. Když Slavia postoupila do Ligy mistrů, nebo když loni porazila v prodloužení Sevillu. To jsem viděla na počítači v Americe a byla úplně hotová.“
Jste s přibývajícím věkem citlivější, nebo naopak tvrdší?
„Asi jsem obecně trošku tvrdší. Přece jen i život mě hodně naučil...“
Co vám kromě vyhraného zápasu zaručeně dokáže udělat radost?
„Mám strašně ráda, když je nějaký člověk příjemný. Hezky pozdraví, usměje se, to mi hned udělá radost a taky se rozesměju. Přijde mi to strašně fajn a je škoda, že se lidi nesmějí častěji. Každý se honí za tím svým, hlavně za kariérou, chce být nej nej nej, a pak trošku ztrácí nadhled. Lidé se úplně nesoustředí na ostatní, což je škoda.“
Vidíte v tomto směru při cestách po světě rozdíly?
„Určitě, a velké. Proto mám ráda Austrálii. Lidi tam jsou v pohodě, nemají s ničím problém, usmívají se, pomůžou. Také Italové jsou hodně free, ti neřeší nic. Na druhé straně třeba s Francouzi nemám úplně nejlepší zkušenost.“
A co Češi?
„Myslím, že jsme takový mix. Snažíme se být do pohody, ale ta dnešní doba nás trošku semílá. Musíme řešit naše problémy, samozřejmě peníze...“
Těšíte se na další výzvy po třicítce?
„Asi jo. I když neberu to tak, že od pondělí bude něco jinak. Pojede se furt dál dokola, žádné extra výzvy, co se týká věku, nebudou. Ale výzvy obecně mám ráda.“
Čeho tedy chcete v tenisu ještě docílit? Vždyť už jste šampionka!
„Ráda bych byla ještě víc šampionka! (smích) Nevím. Je hrozně lehké si říci: Chci vyhrát grandslam. Já vím, co všechno to obnáší. A zopakovat to je možná těžší než jej vyhrát poprvé. Já už jsem si splnila vše, co jsem od tenisové kariéry chtěla, ale jen tak bych nehrála. Mám pořád ráda ten adrenalin ze zápasů a vždycky chci vyhrát. Ráda se poperu o ty nejvyšší vavříny.“
Dosáhnout na ně je těžší než před deseti lety?
„Je. Tehdy to vyhrával jen někdo a teď se ty rozdíly mezi hráčkami hrozně zmenšily. V každém zápase je to jen o pár míčcích, úroveň holek je opravdu hodně podobná. Vyhrát sedm zápasů na grandslamu s holkami, které jsou na podobné úrovni jako vy, to není sranda. Ale pořád věřím, že i po té třicítce se mi to může podařit!“
