7°C
Vampola o životě s vdovou po Rachůnkovi: Snad by byl Kája rád!
S málokým z týmu, který slavil triumf na šampionátu 2010 v Německu, si osud pohrál tak jako s ním. Centr z Jágrovy elitní formace Petr Vampola (38) o tom teď poprvé otevřeně promluvil v seriálu Blesku ke zlatému výročí. Při některých odpovědích se mu v očích leskly slzy...
Před deseti lety do poslední chvíle nevěděl, jestli pro něj na soupisce kouče Vladimíra Růžičky zbude místo. Na turnaji měl pak patřit spíš k nosičům vody. Jenže nakonec se z třetí lajny posunul až do první po bok hvězdné osmašedesátky a na nečekaném úspěchu měl nezanedbatelný podíl.
Podobně se to rodákovi ze Žďáru nad Sázavou po mistrovství světa zamotalo i v soukromí. Rozvedl se s první manželkou Veronikou a životní partnerku posléze našel v Kateřině Rachůnkové , vdově po spoluhráči z nároďáku a kamarádovi Karlu Rachůnkovi (†32), který zahynul v září 2011 při leteckém neštěstí v Jaroslavli. Vychovávají jejich dvě děti Matěje (12) s Kačenkou (10) a také Aničku, která se jim narodila v roce 2015.
Pár dnů po šampionátu jsem prohlásil, že o tom úspěchu se budete bavit ještě deset let. Platí to?
„Postupem let to samozřejmě nebylo tak horké. Ale poslední rok dva zase vzpomínky ožívají víc. Zrovna minulý týden opakovali zápasy v televizi, a když dávali klíčové utkání s Kanadou, napsal mi Džegr takovou vtipnou poznámku a ptal se, jestli se dívám. Tak jsem to na chvíli zapnul a bylo příjemné vidět sebe, jak jsem tam v té euforii po ledě docela lítal a hlavně jak dobře jsme hráli jako tým.“
Copak to bylo za vtipnou poznámku od Jágra?
„Klasicky vtipkoval, že kouká na ČT Sport a že já tam jsem zase nejlepší.“
Co vám při vzpomínce na turnaj naskočí jako první?
„Tak možná mi naskočí i husí kůže, protože ty vzpomínky jsou hrozně krásné a příjemné. Na tu partu, zážitky. Člověk by to nejraději vrátil zpátky a ještě jednou si to zopakoval.“
To se zatím bohužel žádnému českému výběru už nepovedlo. Napadlo by vás tehdy, že budeme na další zlato čekat tak dlouho?
„Nenapadlo. Když jsme to dokázali v roce 2010 s týmem, ve kterém až na pár výjimek nebyly žádné hvězdy, myslel jsem si, že zase budou chtít všichni reprezentovat. Což se potvrdilo hned o rok později, kdy jsme měli v Bratislavě hvězdný tým, a z deseti zápasů prohráli jen jeden, bohužel zrovna semifinále se Švédy.“
V Německu jste měl být spíš dělníkem ledu. Jaký to byl pocit, povýšit až do prvního útoku a hrát s Jágrem?
„Lhal bych, kdyby to nebylo něco mimořádného. S Džegrem jsem se předtím pořádně neznal, poznali jsme se až v Německu. A sedli jsme si i lidsky. I to pak možná přispělo k tomu, že když se nedařilo, měl Růža koule na to udělat radikální změny a zkusit nás postavit k sobě. A ono se to povedlo, chemie v mužstvu začala fungovat, a já si dovolím říct, že jsem svou roli snad splnil. Až jsem pak na to koukal s otevřenou pusou, když jsem zápasy sledoval zpětně, co jsem si tam proti těm všem hvězdám dovolil.“
S Jágrem jste trávili čas nejen na ledě, ale i na hotelu? Prý jste spolu hrávali šachy…
„To je pravda. Já tam tehdy nemohl nějak spát, on už byl tehdy ten noční pták, takže jsme byli trošku napojený, navíc máme podobný humor. Ano, hráli jsme i šachy, kecali u toho, takže jsme se tam skamarádili, a od té doby to trvá. Umíme si navzájem říkat i ty nepříjemné věci… Pak jsme spolu hráli i v Omsku, takže jsme toho spoustu zažili i na klubové úrovni, a samozřejmě poslední roky v Kladně.“
Kdo tenkrát vyhrával ty šachy?
„Ze začátku to bylo vyrovnané, jednou jsem vyhrál já, jednou on. Ale Džegr si pak někde, nejspíš na internetu, našel nějakou taktiku, a já si s tím neuměl poradit. Takže se stalo, že jsem prohrál skoro dvacetkrát za sebou a vůbec jsem nevěděl, co s tím mám dělat.“
Jágr během šampionátu po šokující prohře s Norskem pronesl památná slova o hráčích, kteří se omluvili z turnaje, že by měli líbat prdel Reichlům, Dopitům atd… Jak to tehdy působilo na tým?
„Tohle už si popravdě moc nevybavuju. Já osobně byl nastaven tak, že jsem si ten šampionát užíval od týmového focení až po fasování věcí a dával do toho maximum každou sekundu, co jsem byl na ledě, ať už jsem hrál ve čtvrté pětce, nebo v první. Nějaké trable jsem si vůbec nepřipouštěl. Možná to byla i výhoda, že jsem neměl tolik svázané ruce. Ale je možné, že jsme tehdy všichni ještě zapnuli víc a víc se semkli jako parta, která tam tehdy byla opravdu výborná.“
Roli prvního centra jste převzal i při oslavách a táhl je…
„Od té doby, co pískli rozhodčí konec finále s Ruskem a mně proběhlo hlavou, co jsme dokázali, jsem si dlouho nesedl ani nelehl. Žil jsem tím a snažil si to užívat.“
Kde máte medaili?
„Asi před měsícem jsem si dělal doma pořádek v dresech z celé své kariéry. A poprosil jsem taťku, aby mi přivezl ty, které jsem měl u rodičů. Medaili z Německa i bronz z roku 2011 z Bratislavy mám u toho a přemýšlím, že si doma udělám nějakou malou výstavku.“
S kým ze zlatého týmu jste nejvíc v kontaktu? Napadají mě samozřejmě další kluci ze Žďáru nad Sázavou Tomáš Rolinek a Petr Koukal ...
„ Michal Rozsíval žije v Americe, ale sem tam si zavoláme nebo napíšeme. Proti některým klukům pořád hraju. A jinak asi nejvíc s Džegrem, s nímž jsme teď spolu hráli v Kladně.“
Hodně blízko jste měl v reprezentaci i ke Karlu Rachůnkovi. Co vás spojovalo?
„S Kájou jsme se znali už dávno před mistrovstvím v roce 2010. Patřil k lídrům mužstva, když jsem v reprezentaci jako mladý začínal. To je asi třináct nebo čtrnáct let. A tehdy nás ti starší, vedle Káji třeba Petr Čajánek , vzali mezi sebe. Chodili jsme na společný večeře, na kafe, na pivo, pořád jsme spolu kecali. Pro mě to byl obrovský zážitek. A možná tím, že jsem se snažil dělat v kabině srandu, si mě někteří kluci, mezi nimi Kája, oblíbili, a zažili jsme spolu spoustu srandy. A v tom roce 2010 to vygradovalo společným úspěchem.“
…který jste pak i společně zapíjeli. A nejen ten, ale vlastně i Karlovu dcerku Kačenku, která se narodila během čtvrtfinále s Finy, dva dny před jeho památným vyrovnávacím gólem proti Švédům.
„Ano. Tenkrát mě Karel pozval do Zlína a zapíjeli jsme Kačenku i zlato. Byl tam tehdy i Petr Čajánek, který už mistrem světa byl, a povídal mi, ať si to pořádně užívám, že tyhle okamžiky jsou na tom všem to nejlepší a že mi závidí, že kdyby mohl, chtěl by to zažít ještě jednou taky.“
Bohužel, po velkých radostech přišla ta strašná tragédie. Kde a jak jste se 7. září 2011 dozvěděl o pádu letadla s týmem Jaroslavle?
„Mám to pořád před očima. Tenkrát jsem byl ve Švédsku, hrál jsem za Timru. Zrovna jsem doma vysával celý byt, protože mi měla odpoledne přijet návštěva. A když jsem pak vzal do ruky telefon, měl jsem ohromné množství zmeškaných hovorů a zpráv. Přečetl jsem první, co mi přišla pod ruku, a následoval obrovský šok. V tu chvíli mi přišlo jako absolutně nereálné, že se něco takového stalo. Nevěřil jsem tomu. Pak jsem si četl další esemesku a další a začal to pomalu chápat. Jako prvnímu jsem volal bráchovi, ten mi to zopakoval… Bylo to naprosto šílený.“
Následovaly těžké dny…
„Pro mě to bylo o to horší, že jsem byl ve Švédsku sám. Tehdejší manželka ještě v Česku studovala. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Jen jsem někam furt volal a pořád přemýšlel nad klukama, které jsem znal. Byli tam i bývalí spoluhráči z Ruska. Ale samozřejmě hlavně Češi. S Pepou Vašíčkem jsme se taky dobře znali, on je z Havlíčkova Brodu, hrávali jsme proti sobě. Znal jsem i jeho snoubenku Míšu. S Honzou Markem jsme spolu v létě trénovali v posilovně, byli jsme kamarádi. A Kája, ke kterému jsem měl nejblíž. Čtyři měsíce předtím jsme spolu při MS v Bratislavě bydleli na pokoji… Bylo to fakt strašný. To prostě ani nejde popsat.“
Co vám pomohlo?
„Asi to, že jsem po Kájově pohřbu odletěl zpátky do Švédska, hrál hokej a byl od všeho docela daleko. I když, upřímně řečeno, ten smutek z člověka nevyprchal dodnes.“
Osud to zašmodrchal tak, že dnes žijete s Kateřinou Rachůnkovou, vzal jste si za své dvě děti, které měla s Karlem, a navíc máte Aničku. Matěj s Kačenkou už pěkně vyrostli, koukali jste spolu na záběry z MS 2010?
„Teď, když ty zápasy opakovali, jsme zase koukali. A Maťa, který hokej hraje, si už i sám hledal nějaké záběry na internetu. Já samozřejmě chci, aby oba věděli, kdo byl jejich táta, vedu je k tomu. Maťa na ledě vidí mě, za což jsem rád, ale je obránce jako taťka, a je i podobně zarputilý typ, který necítí moc bolest, a tak mu víc než sebe dávám za vzor tátu, a snažím se, aby byl jako on. A aby měl nějakou motivaci a cíl. Takže se o tom hodně bavíme, říkám mu, jakej táta byl. Myslím, že je to tak správné.“
Pamatuje si na taťku?
„Určitě jo. A když na to přijde řeč, tak Maťovi i Kačence já i Kačka o tátovi hodně vyprávíme.“
Matěje i Kačenku vychováváte od útlého dětství. Jak vám vlastně doma říkají. Petře, strejdo, tati?
„Řekl bych, že pokaždé jinak. Někdy to je Peťo, někdy tati, a když dostávají za uši, tak radši nijak. Do toho je ještě malá Anička, která tomu vždycky nasadí korunu. Teď nedávno bylo hrozně krásný, když jí pro změnu Mates s Kačenkou vyprávěli o Kájovi. Že to byl její strejda... Jsem rád, že to takhle dopadlo, že jsou děcka spokojený, dělají, co je baví, mají se rády. A doufám, že by byl Kája rád, že se o ně někdo postará jako o vlastní. Protože já je tak beru.“
Jak jste se vlastně dali s Kateřinou dohromady?
„Než se to neštěstí stalo, viděli jsme se asi jenom dvakrát nebo třikrát. Jednou na mistrovství světa v Bratislavě, kam tenkrát za Karlem přijela, shodou okolností jsem si tam pochoval Maťu, kterému tenkrát bylo asi tři a půl. Když pak došlo k té tragédii, samozřejmě jsem se Kačce snažil napsat nějakou zprávu, abych ji podpořil, ale pak jsme v kontaktu dlouho vůbec nebyli. Až časem, když jsme jeli s kamarádem na Moravu, jsme se tam párkrát stavili, pozdravit ji, přivézt něco dětem. Já se mezitím rozvedl. Oba jsme byli sami. A pak tam nějak přeskočila jiskra, začali jsme se spolu bavit víc a víc a vykrystalizovalo z toho, že jsme spolu. Což by mě předtím pochopitelně nikdy ani náhodou nenapadlo.“
Před pár dny jste zrovna měli první výročí svatby. Oslavili jste to?
„Ani ne. Ale koupil jsem Kačce nové kolo, tak jsem jí říkal, že to má k výročí.“
Žijete spolu ale daleko déle. Byly začátky těžké? Říká si člověk, co na to řeknou lidi? Nebo co by na to asi říkal Karel?
„Takhle jsem to nebral. Prostě jsme si s Kačkou rozuměli. A my to ani nebrali tak, že bychom si řekli: Teď spolu budeme. Nic jsme neplánovali. Mě bavilo být nejen s ní, ale i s Maťou a Kačenkou. V tu chvíli mě ostatní lidí nezajímali. Měl jsem dobrej pocit z toho, že po tom všem hrozném, co se nám stalo, když pro Kačku to bylo všechno ještě stokrát horší, jsme spokojený a máme se rádi. A věřím tomu, že Kája, když to třeba tam někde nahoře vidí, je rád, že jsou děti spokojené…“
Mimochodem, malá Kačka hrávala tenis. Zůstala u toho?
„Hrávala. Ale když jsem si pak uvědomil, co je to za dřinu, že je to jen škola a tenis, dali jsme ji na florbal. I proto, že ona je spíš týmovej hráč. A začalo ji to bavit. Navíc můžeme sportovat společně, když trénujeme s Maťou střelbu před barákem, tak je s náma i Kačenka.“
Bavíme se spolu 10 let po vašem životním úspěchu. Jak sám sebe vidíte za dalších 10 let?
„Myslím, že hokej hrát už nebudu. Budu hrát tenis, golf, udržovat se ve formě, abych trochu vypadal. A hlavně bych si přál, abychom měli s Kačkou radost z dětí. Že třeba je ten sport bude dál bavit, půjde jim to a my se pojedeme podívat na nějaký jejich zápas. Anebo najdou zalíbení v něčem jiném. Hlavní je, aby byly šťastné.“
