Kvitová: Raketou jsem nikdy nehodila

V tasmánském Hobartu, kde její slavnější krajanka vybuchla v prvním kole, dala Kvitová na tyto předpovědi velkou pečeť. Celý turnaj vyhrála. Poprvé v životě na okruhu WTA.

Ve finále jste přemohla kamarádku Ivetu Benešovou. Jak jste svůj společný úspěch oslavily?
„V pohodě. Šly jsme na pokoj, tam jsme si sbalily věci a šly spát.“

To líčíte hodně bez emocí?
„Tak to zase ne. Byla jsem hodně šťastná, ale já takové věci prostě neoslavuju. Nejsem oslavovací typ.“ (smích)

Rodiče sledovali utkání po internetu, prý ukápla i slzička. Byla jste i vy dojatá?
„Taťka to prožívá hodně, na internetu sleduje každý zápas, i když je to ve tři ráno. Trénoval mě do šestnácti let a pořád to v něm je. Jsem ráda, že mu můžu udělat takovou radost. Ale já se snažím být nohama na zemi.“

S Ivetou Benešovou máte společného trenéra, spaly jste spolu v Hobartu na pokoji. Jste vlastně jeden tým. Jak jste braly české finále?
„Dělaly jsme si z toho srandu. Bylo to všechno úplně v pohodě. Vlastně až na kurtu jsme stály proti sobě.“

Iveta po finále říkala, že vás nepustí do pokoje. Tak jak to bylo?
(smích) „Jenom žertovala, pustila mě dovnitř.“

Petra Kvitová během turnaje v Bukurešti

Dá se titul z Hobartu srovnat s loňským vítězstvím nad Venus Williamsovou?
„Každá má v sobě něco jiného. Když chcete vyhrát turnaj, musíte zvítězit v pěti zápasech za sebou, ať jste třeba unavený nebo otáčíte utkání z beznadějného stavu. Ve Venus jsem zase porazila světovou jedničku. Vážím si obojího. Neřeknu vám, co je víc.“

Přivezla jste si v kufru do Melbourne trofej?
„Dostala jsem takovou zmenšenou plastiku Tasmánie, kde je napsáno winner a tak dál. Mám to teď v pokoji na stolečku.“

Jako inspiraci pro Australian Open?
„Tak sebevědomí mi šlo určitě nahoru, ale nemyslím si, že jsem to tady přijela vyhrát.“

Ono dost dobře můžete skončit v prvním kole. Proti třinácté nasazené Bělorusce Azarenkové nebudete favoritkou.
„Je to krutý. Azarenková vyhrála před týdnem v Brisbane, já teď v Hobartu. To se moc často nestává, aby dvě vítězky turnajů hrály proti sobě už v prvním kole. Ale s každým se dá hrát. Třeba zase překvapím.“

Triumf v Tasmánii vás katapultoval na 40. místo v žebříčku, což je vaše zatím životní umístění. Jak vysoko si troufáte dál?
„Slýchávám toho hodně, ale žebříček moc neřeším. Chci dobře trénovat a hrát, pak se ukáže. Ale do třicítky by to snad mohlo jít.“

A co vám předhazují lidé?
„Spoustu věcí. Že bych měla být v top ten, že jsem druhá Nicole.“

Co říkáte na srovnání s Nicole Vaidišovou? Jste obě vytáhlé, podobné typy tenistek.

„Nicole se bohužel teď nedaří, ale my všichni doufáme, že se zase zvedne a bude tam, kde bývala. Ale to porovnání je těžké...“

Zkuste to.
„Postavou jsme si podobné. Nikča má výborný servis a forhend, já to mám trochu víc rozprostřený. Zvlášť na podání ale s koučem hodně pracujeme a myslím, že za měsíc, co jsme spolu byli, jsem se na servisu dost zlepšila.“

Dá se říct, že hrajete trpělivěji a víc tvoříte hru než Vaidišová?
„Je pravda, že u mě se při výměnách hraje asi víc než u Nicole. Sem tam se snažím chodit i na síť. Ale když to jde, taky se moc ráda pokouším hrát na rány a co nejdřív výměnu ukončit. Takový tenis se mi líbí.“

Co temperament? Nicole hází raketou, na kurtu často běsní. Vy působíte až flegmaticky.
„Asi trochu ano. Ale já byla na kurtu vždycky strašně hodná. Už odmala. Někteří se rozčilují, hádají se o míčky. To já ne. Raketou jsem v životě nehodila.“

Vážně?
„Opravdu ne. Možná jsem si s ní maximálně ťukla o zem, ale abych ji hodila do plotu nebo do země, to určitě ne.“ (smích)

Mluví se o vás jako o nové hvězdě, vycházejícím talentu. Vlastně jste ale jen o necelý rok mladší než Vaidišová, která má již mnohé za sebou. Není váš vstup na scénu trochu opožděný?
„Nemyslím si. Já jsem se vytáhla až v šestnácti letech, do té doby jsem byla menší, hodně hubená, vlastně žádný velký talent. Jsem za to i ráda, že jsem se neprosadila dřív. Nikdy nevíte, co to s vámi udělá.“