František Prachař
23. května 2016 • 14:06

Superlife bloguje: S puchýřem jak bublina pro plastovou botičku. Jdi do Prčic!

Pochod Praha-Prčice patří ke stejným českým sportovním kultům jako Velká kunratická. Délka 70 km a víc než 20 tisíc účastníků na trase vytvořily o víkendu i v 51. ročníku zážitek, který vydrží minimálně stejně dlouho jako otlačená chodidla. Přečtěte si, jak tradiční akci prožil redaktor Superlife.



Milý chodče. Jak žiješ, tak jdeš. Tohle heslo by aspoň mohlo platit na dlouhé cestě z Prahy do Prčic. Pořadatelé říkají, že nejdelší trasa Karla Kulleho měří 70 km. Letos, v rámci 51. ročníku, to prý bylo o tři kiláky víc. Možná ti přijde, že na tom tolik nezáleží, ale věř tomu, že je to celkem rozdíl. V sobotu to poznalo 696 lidí. Včetně mě.

Na trati vnímáš spoustu podnětů. Okolo sebe vidíš, co chceš. Třeba to, že zhruba sedmdesátka po svých může být stejná jako život člověka, který se vydá na trať. Co kilometr, to rok. Nebo tak nějak.

Na začátku je to trochu frmol. Roztomilý zmatek v ranním pološeru, kdy se všichni učí zorientovat mezi ostatními. Vzájemně se sledují. Koukají na boty. Kanady, pohorky, tenisky, sandály, žabky, polobotky, bosé nohy. S nimi zjišťují, jaké tempo zvládnou a také soupeří. Možná zkouší, co vydrží. Většina jde rychle. Nebo spíš rychleji než by měla.

První kontrolní „punkt“ je v Týnci nad Sázavou po 28 kilometrech. Symbolické číslo, podobné jako věk, kdy někdo dostuduje, založí rodinu nebo začne naplno přemýšlet o profesním životě. Každý už obvykle tuší, kam patří. Každý začíná cítit, že to nebude sranda. První puchýře, odřeniny, namožené šlachy a přetížené klouby. Teprve teď to přitom začíná.

Dál už se nejde v davu. Okolí prořídne. Na řadu přichází registrace toho, co se ještě před chvílí dalo opomíjet. Krásné Posázaví i rozdílnost osobností.

Někdo běží, protože se snaží být co nejdřív v cíli. Na to má málokdo. Někdo jde sám. Buď nemá touhu brát ohledy se na ostatní, nebo věří, že na někoho narazí během cesty. Někdo jde v páru. Může to stmelit, ale taky rozdělit. Jeden půjde vždycky rychleji. Záleží na tom, jestli bude chtít na druhého čekat. Pokud ano, bude to stát síly navíc, pokud ne, toho druhého odrovná. Někdo sází na sílu skupiny. Logicky. V té se vždycky najde článek, k němuž bude mít dotyčný nejblíže.

Neřeší se jen to, s kým se jde, ale rovněž to, s čím se jde. Co je potřeba k pochodu, ve kterém se v jednom dni může zrychleně přehrát celý život? I to mnohé vypovídá. Velký batoh, kde je ještě větší zásoba jídla a pití, náhradní boty, ponožky, náplasti, sluneční brýle, náhradní triko a spodní prádlo, opalovací krém, pláštěnka, trekové hole, celta… Co kdyby. Nebo skoro nic.

Někdo musí jít s mobilem v ruce, se sluchátky na uších, s mapou v kapse, s myšlenkami na příští pauzu, kterou vyplní pivem, cigárem nebo klobásou.

Vydat se do Prčic prostě není jen tak. Každý kráčí, jak umí. Na druhém záchytném „punktu“ v Neveklově po 42 km obvykle platí: Jak chodec vypadá, tak jde. Lehce kráčí, uštvaně nebo naštvaně funí. Hodně se svačí a ještě víc se pije.

Někdo se usmívá, někdo je vážný, někdo nezavře pusu. V první půlce se řeší rodinné a pracovní záležitosti. Ve druhé to, co koho bolí a jak je to ještě daleko. Střední věk jak vyšitý. Co se mohlo udělat líp a jinak, aby to teď nebyla taková námaha? Vsadit na jiné ponožky, líp se vyspat, odpustit si panáka na povzbuzení, připravit se na pochod kratšími výlety…
Hodně lidí zastavuje. Kdo si sedne, často končí. Zůstat na místě je jednodušší než jít dál. Vždyť to dělá i řada ostatních. Ujít 42 přece není ostuda. Navíc to přestává být příjemné a zítra musí začít jiný život. Jít dál a riskovat se může vymstít na mnoho dalších dní.

Třetí kontrolní „punkt“ na 56 km v obci Kosova Hora spojuje ty, kteří mají ambici prolomit bariéru bolesti. O tom, jestli může mít tenhle příběh i poslední kapitolu, rozhodují detaily. Malinovka, další pivo nebo klobása, povzbudivá slova společníků. Možnost v klidu si přelepit prasklý puchýř a vyměnit ponožky. Razítko za dosažení kontrolního stanoviště v časovém limitu. Fakt, že se dá v hospodě zjistit stav semifinále hokejového mistrovství světa, kde Finsko přehrává Rusko.

Cesta do Prčič není zadarmo. Všichni to dávají najevo. Výrazem ve tváři, rychlostí, stylem chůze, četností přestávek. Tahle fáze ukazuje, jak zapůsobily předchozí kilometry. Asi chodecké stáří. Zralost či přezrálost. Buď jde o pocity, které je nutné sdělit všem, nebo aspoň svým nejbližším. Stejně tak se ale může stát, že je lepší nechat si všechno pro sebe. Sakra.

Cíl může znamenat mnohé. Možnost sednout si po skutečně posledním kroku cesty. Udělat selfie a hned sdílet. Dát si langoš, perník nebo další pivo na jarmarku. Zout si boty a ukázat puchýře velké jako bubliny z oldschool žvýkaček. Dělat jakoby nic a tvářit se, že se jde zítra znova.

Jedno je ale povinnost. Vystát si frontu na odměnu v podobě zelené plastové botičky a známky za absolvování nejdelší trasy. Tohle je symbol. Barva se mění každý rok a získá je ten, kdo odstartuje v pět ráno a dojde do osmi do večera. Vždy, když se na artefakty podívá, uvědomí si, že ujít 70 km na jeden zátah není jen sranda. Stejně jako život.

Každý zkrátka může při celodenním pochodu přemýšlet, o co mu jde. A na konci si říct: Je to v Prčicích.

Témata:  sportsuperlifeprčicepochod