Pořád před očima… Jak finále na MS 1992 uloupily nájezdy, marné čekání
Postupně se proti Kettererovi rozjeli Hrbek, Janecký, Rosol, Jelínek. Všechny pokusy však ztroskotaly na finském brankáři. Konec, finito. „Pořád mám ty penalty před očima. My dělali blafáky, oni dávali góly,“ vzpomínal Petr Hrbek, tehdy 22letý útočník, který na mistrovství světa v Bratislavě a Praze zářil a se šesti trefami byl nejlepším střelcem národního týmu. Po smutku a zklamání z prohraného semifinále vybojoval bronz.
V napínavé bitvě o postup do finále proti Finsku vedlo Československo po dvou třetinách 2:1. Jenže 124 vteřin před koncem třetí části sklapla past. Prohrané vhazování v obranném pásmu, po levé straně si najel finský bek Janne Laukkanen a trefil vyrovnání. Nakonec rozhodovala hozená mince samostatných nájezdů. Zatímco Petra Břízu překonali Varvio a Säilynoja, na Markuse Ketterera nikdo nevyzrál. „Věřil jsem, že získáme zlato. Škoda, pustili jsme z rukou velkou šanci,“ smutnil slovenský bijec Igor Liba, vedle Petra Rosola a Františka Musila jeden ze tří pamětníků titulu z roku 1985.
Nedomov můj
Blížil se konec společného státu. Byly to časy sporů, o pomlčku spojující název Česko-Slovensko, zda je gramaticky přípustné slovo Česko, proč zrovna takové pořadí slov a podobně. Hokejistům svítil na hrudi nad stylizovanou vlajkou nápis ČSFR, což znamenalo Československá federativní republika. Ale v té době už se schylovalo k rozdělení společného státu. Na turnaji v Praze a Bratislavě byli slovenští hráči na šampionátu dospělých součástí týmu naposledy. Sešli se tři: Igor Liba, trenčínský Róbert Švehla a Peter Veselovský z Košic.
Probíralo se, zda i v Bratislavě, kde reprezentace turnaj začínala, budou diváci fandit mužstvu, v němž převládají čeští hokejisté. Nakonec všechno proběhlo v pořádku, nicméně ke konci roku Československo přestalo existovat. Ještě na přelomu let 1992 a 1993 bojoval společný tým na MS dvacetiletých. Mladíkům jako David Výborný, František Kaberle či Pavol Demitra po Novém roce po vítězných zápasech hráli hymnu IIHF a ke střeše stoupala vlajka mezinárodní hokejové federace. Nedomov můj. Ale dohromady vybojovali bronzové medaile. V elitní skupině mistrovství světa poté pokračovala Česká republika coby nástupnická země, Slovensko se zpátky muselo prodírat od nejnižší divize. Stihlo to v nejrychlejším možném čase, za čtyři roky už hrálo na šampionátu ve Vídni.
Olympijská sezona měla poprvé od roku 1976 dva vrcholy. V úvodním ročníku jim předcházel ještě Kanadský pohár. Poprvé se na šampionátu hrálo o medaile vyřazovacím systémem play off. Emoce propukly, ještě než vůbec začal. IIHF náležely příjmy z reklam a prodeje televizních práv, organizátoři si už tenkrát mohli vzít peníze jen z prodeje vstupenek a ještě se postarat o účastníky. Byly obavy, že při tehdejší koupěschopnosti obyvatel to nemůže stačit na pokrytí nákladů, natož přinést zisk. Ozvaly se návrhy vzdát se pořadatelství a výhodně turnaj podstoupit jinam. Hlásili se třeba Finové, kde se MS konalo v předchozím roce.
Marné čekání na Jágra
Po výbuchu v podobě šestého místa na předchozím šampionátu v Turku převzal reprezentaci trojnásobný mistr světa Ivan Hlinka, který už dřív vedl B-tým, dělal manažera mužstva a taky odmítl funkci předsedy svazu. Za asistenta si vybral Jaroslava Waltra, s nímž se znal z Litvínova a který měl dlouholeté trenérské zkušenosti ze Slovanu Bratislava, Trenčína a Německa. Volba vyvolala rozpaky.
„Znám ho jako hokejistu a člověka dost dlouho a mám k němu důvěru. Není, stejně jako já, žádný beránek a věci říká, jak je myslí,“ řekl Hlinka v rozhovoru pro týdeník Gól.
Na Canada Cupu tým pod jejich vedením porazil SSSR 5:2, jenže to bylo všechno, čeho dosáhl. Skončil na posledním šestém místě, což znamenalo horor a propadák. Na únorové olympiádě v Albertvillu však uprostřed zimy přišlo jaro, jak napsali v Gólu. Hokejový turnaj se hrál v Meribelu a mužstvo porazilo ve skupině pozdější vítěze Rusy, vystupující pod názvem Společenství nezávislých států SNS, s Viktorem Tichonovem na střídačce.
