Ledovka, teploty kolem nuly a sníh. Ani jedno z toho nezastavilo v sobotu závodníky, kteří se rozhodli pokořit zimní edici tradičního extrémního překážkového závodu Gladiator Race. Ten se konal v malebné Pevnosti Josefov a nabídl netradiční zážitek v podobě trasy vedoucí po jinak nedostupných interiérech místních hradeb. Závod si společně s necelými 1300 dalšími závodníky zaběhla také redaktorka iSport.cz Tereza Janovská.
Přestože počasí na začátku týdne nabídlo příjemné oteplení, v den závodu připravilo závodníkům teploty kolem nuly. Vlezlá zima ovšem žádného běžce příliš dlouho netrápila. Stačilo zvolit vhodné oblečení a po pár metrech, několika angličácích a prvním kopci už nebyla zima nikomu. Kromě startovacího čísla dostali závodníci také zimní čepici, která byla více než příjemným překvapením.
Gladiator Race si připravil únorový závod, který měřil 6 kilometrů a závodníci museli překonat 25 překážek. Za nezvládnutou překážku je čekal trest v podobě dvaceti angličáků, ženy mohly dělat jednodušší verzi bez kliků.
Pokud někdo ze závodníků doufal v trať plnou rovinek, byl vyveden z omylu takřka ihned. První překážka byla jednoduchá, zvednout pivní sud a zase ho položit. Hned poté však bylo ručkování, na kterém narazilo spoustu běžců. Já samozřejmě mezi nimi. Po dvacátém angličáku nás čekalo přeskočení přes oheň, což byla příjemná zkouška psychické odolnosti. A už tu byl první kopec, na němž bylo hned jasné, kdo zvolil správnou a kdo špatnou obuv.
Kdo si vzal hladkou podrážku, musel litovat až do cíle. Zejména pak na obřích valech, kterých bylo za sebou hned několik. Já naštěstí zvolila terénní boty speciálně navržené na podobný typ závodu, které jsem si instinktivně pořídila již před svým prvním extrémním závodem a zatím drží. S valy jsem tedy žádné větší potíže neměla.
Jedním z obrovských zážitků byla samotná trasa přes bývalé kasárny a podzemní chodby, které byly spoře osvětlené jen několika málo svíčkami. Ač nás dobrovolníci ujišťovali, že je cesta rovná a žádný schod nás nemile nepřekvapí, radši jsem zpomalila a ve tmě neběžela naplno. Naštěstí nelhali a na žádnou záludnost jsem po cestě nenarazila.
Organizátoři zvolili obtížnou trať plnou náročného stoupání. Sotva jste se vyškrábali na jeden kopec, už vás zase hnali dolů a znovu jste se museli škrábat nahoru. Nikdo ze závodníků ovšem s rovinkou rozhodně nepočítal a na podobnou trať byl předem připravený.
Samotné překážky byly zábavné. Od lehčích, které prověřovaly psychickou i fyzickou odolnost, po ty opravdu těžké, na kterých si vylámali zuby (doufám, že ne doslova) i ostřílenější běžci.
Jednou z nejdiskutovanějších překážek byl přechod pod mostem. Ano, pod mostem byla řeka, sahající pod kolena. Kdo se na ledovou vodu necítil, mohl si zvolit druhou variantu a trasu si prodloužit o půl kilometru. Já se rozhodla vyzkoušet vodu. První kroky překvapivě nebyly zas tak hrozné, docela mě zarazilo, že voda není vůbec studená. Bylo to však jen z toho, že jsem byla dostatečně prohřátá předchozím během, po pátém kroku už mě řeka z omylu vyvedla. Přesto to však nebylo nic strašného, do cíle sice zbýval ještě přibližně kilometr a půl, nijak zvlášť mě boty nasáklé vodou nelimitovaly.
Trošku jsem se natloukla na druhém ručkování, kde mi uklouzla ruka na čtvrté tyči, ale naštěstí jsem spadla celkem šikovně, a tak jsem mohla "vesele" na další várku angličáků. Jelikož už byl cíl v dohledu, šlo to celkem lehce.
Těsně před cílem čekaly běžce dvě asi nejtěžší překážky. Nejdřív jste dostali do rukou dva kolíky, pomocí kterých jste se měli dostat na druhou stranu. Ač jsem pokaždé jakoukoliv překážku aspoň jednou vyzkoušela, tady mi bylo hned jasné, že nemám žádnou šanci to zvládnout. Vrátila jsem kolíky dobrovolníkovi a šla dělat rovnou angličáky. Z fotografií, které Gladiator Race před zápasem vložil na svou facebookovou stránku jsem věděla, co mě čeká za poslední překážku. Byla jí maga bariéra, která na té fotografii vypadala mnohem menší, než byla ve skutečnosti. S pomocí jsem se tam ovšem vyškrábala i já, seshora jsem ještě pomohla dalším dvěma závodníkům a hurá do cíle pro medaili a do šatny se převléci do suchého a hlavně teplého oblečení.
Výsledný čas jsem měla hodinu a 34 minut, spokojená s ním ovšem nejsem. Sice jsem kvůli zloměnině tři měsíce pořádně nesportovala a těsně před závodem jsem cítila blížící se chřipku, věřím, že to šlo zaběhnout mnohem rychleji. Důležitější než osobní čas je ovšem pomoc na trati. A o tu nebyla během celého závodu nouze. Mně samotné pomohlo hned několik závodníků, takže ani ti, kteří závod běželi sami, nemuseli zoufat.
Celý závod byl jinak organizován skvěle. Kvůli mrazu sice nebyly k dispozici sprchy (opláchnout jste se přeci jen mohli v té řece), organizátoři však zařídili vyhřívané stany, k dispozici byla i sauna, kde se závodníci mohli zahřát. Na trati jsem na žádné větší fronty nenarazila a zdržení tak bylo úplně minimální. Zhruba v polovině závodu pak byl stánek s občerstvením, kde vám dobrovolníci nabídli vodu a teplý iontový nápoj.
Gladiator Race má letos na programu ještě další čtyři závody. V květnu se poběží v Milovicích, o měsíc později v Holicích. Na úvod září se závod vrátí do Josefova a v řijnu se uzavře běžecký rok v Praze.
