7°C
Plíšková otevřeně: Kdy se opije s kámoškama a proč nemá maturitu
Má takovou vyřídilku, že jí nevadí mluvit o všem. Tenistka Karolína Plíšková (23) klidně narovinu řekne, že se jde sem tam s kamarádkami opít. „Když mám druhý den volno, nevidím v tom problém,“ řekla v exkluzivním rozhovoru pro Blesk magazín.
Sebekázeň a píle u vrcholových sportovců je obdivuhodná, protože propásli dětství a dospívání. Pociťujete to?
„Vím, že to hodně sportovců takhle vnímá. Že o něco přišli, že si neužili dětství, kamarády, spolužáky… To nás prostě míjí, je to jiný život. Na druhou stranu sama za sebe musím říct, že mi to nikdy nechybělo. Asi i díky tomu, že mám ségru – dvojče, takže jsem se nikdy necítila sama, nepostrádala jsem kamarády. Navíc i na tenise se dá zažít spousta srandy, není to jen práce a trénink za tréninkem. Jasně, musí se tomu něco obětovat, nelze chodit denně po barech a diskotékách. Ale já tenis rozhodně nevnímám jako nějaké vězení.“
Takže jste ani v pubertě nechtěla jít radši večer s kamarádkami tancovat než ráno trénovat? Nikdy vás nenapadlo, že byste se na tenis vykašlala?
„Ne, to fakt nikdy a už vůbec ne z těchto důvodů. Na diskotékách nevidím nic špatného. Nemůžu se samozřejmě opít domrtva, ale jít si někam sednout s přáteli není problém, když mám druhý den volno. Není to tak, že bych nic nemohla. Já ani ségra jsme takové zákazy nikdy nedostávaly ani od rodičů, ani od trenérů. Základ je být stoprocentně připravená na trénink, ale jinak si můžu dělat, co chci. Ale hlavně – já na ty bary nikdy až tak nebyla, takže jsem nijak nestrádala, že jsem nemohla jít pokaždé.“
Co vrcholový sport a škola? To asi taky nejde moc dohromady…
„Měly jsme od základky individuální studijní plán, a to bylo dost náročné, protože jsme hodně cestovaly a na školu moc času nebylo. Nemám ani maturitu, skončila jsem ve čtvrťáku těsně před ní, ale to jinak nešlo.“
Není to škoda, když už jste byla až v tom čtvrťáku?
„To fakt nešlo, už do čtvrťáku jsem se propracovala jen tak tak. (směje se) Na maturitu vůbec nebyl čas. Pokud by přišlo nějaké zranění, což snad ne, nebo prostě jednou skončím s tenisem, tak si ji třeba dodělám. Ale teď na to nemám buňky ani kapacitu.“
Nikdy jste asi nebyla ani vyloženě studijní typ, nepletu se?
„No to vůbec! K tomu mám opravdu hodně daleko. To mi snad cokoliv jiného šlo vždycky líp než škola. Ta šla úplně kolem mě. Hrozně mě to unavuje a nebaví, asi ani jeden předmět.“
Co rodiče? Nechtěli, abyste měla nejen tenisové, ale i školní výsledky?
„Byli v pohodě. Odmalička, kdy nás dali na tenis, jsme všichni měli cíl se někam dostat. A dvě věci naráz pořádně dělat nejde. Jasně, kdybychom asi ležely doma u televize, tak by se na to dívali jinak. Ale věděli, že toho máme díky tenisu hodně, takže byli v klidu. Teda mamka to musela chvíli zpracovávat. Sama je hodně chytrá a dobře se učila, takže nám občas říkala, že bychom se měly líp učit a že bychom měly mít tu maturitu… Ale nakonec taky podlehla.“ (směje se)
Máte přátele i mimo tenis?
„Ne. Mám i kamarádky, které třeba už nehrají, ale jako mladší hrály a poznala jsem je na kurtech. Jinde na to nebyl prostor, do školy jsem moc nechodila, nebylo kdy si dělat kamarády.“
Vám se v tenise podařilo uspět, ale rozhodně to není nic jistého. Měla jste nějaký plán B, kdyby to náhodou nevyšlo?
„Jisté to není, to máte pravdu. Ale pořád jsem ještě mladá, takže i kdyby to teď skončilo, dalo by se vymyslet něco jiného. Nicméně to nelze brát už předem tak, že by to nemuselo vyjít. Pak by to totiž opravdu nevyšlo. Já jsem vždycky věřila, že se to povede, dělat si předem zadní vrátka je blbost.“
Kdy jste si uvědomila, že se chcete tenisem živit, že to není jen koníček?
„To jsem asi věděla tak nějak vždycky, ale jak už jste řekla – není to nic jistého, všechno si musíte vybojovat sama, je to dost náročné i finančně… Na začátku to rozhodně není nic, na co by člověk mohl spoléhat. Pak ale, v rámci juniorů, začaly přicházet první výsledky a s nimi samozřejmě naděje, že by to někam mohlo vést. Kdybych asi jezdila všude po světě a permanentně prohrávala, vnímala bych to jinak. Ale z juniorů se to přehouplo do žen a fungovalo to i tam, i když to šlo samozřejmě pomalu – jednou jsem vyhrála dvě kola, pak už tři… Jsou holky, které vyletí strašně rychle nahoru, ale to nebyl můj případ. Já se vypracovala postupně.“
Měla jste vůbec čas na nějaké výstřelky? Už jste říkala, že nejste zrovna barový typ, ale stihla jste se třeba aspoň jednou opít?
„Jasně že jo, a ne jednou. (směje se) Když je párkrát do roka nějaká oslava, tak se alkoholu nijak striktně nevyhýbám. Občas je to potřeba, nelze mít v hlavě jen tenis, to by se z toho člověk zbláznil. Sem tam si jdeme s kámoškama sednout někam do centra Prahy a opijem se.“ (směje se)
Jak na vás lidi, tedy hlavně chlapi, reagují, když na vás narazí někde v baru?
„Poslední dobou je té pozornosti víc a víc. Takové to, že jsme někam šly a nikdo si nás nevšímal, to už je pryč. Takže se musím trochu hlídat, rozhodně si nemůžu dovolit ležet někde namol pod stolem. Nerada bych, aby se pak takové fotky objevily v novinách. Ono by se teda asi nic zásadního nestalo, ale o takovou image nestojím. (směje se) Navíc většinou vyrážím se ségrou a společně jsme hodně výrazné – obě blondýny, obě vysoké… Takže budíme docela pozornost, lidi za námi chodí, chtějí fotku… Upřímně je to docela nepříjemné. Chcete se bavit, ale pořád u vás někdo je a něco chce. Běžně na ulici se to moc nestává, ale v barech, kde jsou všichni podpoření alkoholem, je to hodně časté a nadšená z toho nejsem.“
Chtějí jen fotku, nebo se vás snaží i sbalit? Pokud si teda troufají…
„Myslím, že dost z nich si netroufne, ale občas nás někdo osloví, když mu po pár drincích naroste kuráž. Jenže my jsme obě, co se týče cizích lidí, dost nepřístupné.“
