18°C
Petr Koukal otevřeně: O humbuku kolem Gábiny i intimním přiznání
Gabriela Koukalová (28) vydala knihu, v níž se přiznala mimo jiné i k anorexii, kterou trpěla. Její manžel, Petr Koukal (32), se k tomu zatím vyjadřovat nechce, ale prozradil nám, jaké to je, žít po boku slavné ženy, nebo to, proč má ze své manželky strach…
Vím, že se zatím nechcete vyjadřovat k přiznání v knize, ale povězte mi aspoň, jak snášíte ten humbuk, který kvůli tomu vznikl?
„Od začátku našeho vztahu je na mě veřejnost velmi přísná. Přirozeně. Není vůbec jednoduché být životní partner nejoblíbenější sportovkyně většiny národa. Ale kdo mě opravdu zná, ví, že ji ochraňuji jako narodní poklad a nic si nepřeju víc, než aby byla Gabi do konce života zdravá a šťastná. Věřím, že její uspěchy, povahu, a hlavně obrovský přesah sportovního prostředí ocení lidé až časem. Je to úžasná renesanční žena. Jedinečná. Silná. Odvážná a statečná. Jiná.“
Krom přiznání v knize Jiná vaše žena oznámila, že ani následující sezonu nebude závodit. Myslíte si, že se ještě vrátí?
„Já bych rád odpověděl, ale sám nevím. Upřímně. I ve mně se to pere, jestli bych si přál, aby ta martyria podstupovala dál. Můj nejstřízlivější odhad je, že se zpátky úplně nepohrne, ale současně věřím, že v biatlonu ještě neřekla poslední slovo.“
Jak jste prožívali období, kdy bylo jasné, že nebude obhajovat medaili na ZOH?
„Pro Gabču to bylo asi nejtěžší období v životě. A nebylo to jednoduché ani pro lidi okolo ní – tým a rodinu. Sešlo se několik problémů dohromady, a když selže zdraví, tak jde bokem všechno.“
A co teď dělá, když netrénuje?
„Myslím si, že právě věci, které celý život chtěla dělat. Napsala knihu, hodně maluje, začala zpívat s přáteli s kapelou. Jednoduše pořád něco tvoří. Podezírám ji toho, že je v srdci víc umělec než sportovec. Vůbec bych se nedivil, kdyby se nakonec našla v jiném oboru.“
Vy jste kariéru badmintonisty ukončil v roce 2016. Čím se teď živíte?
„Jednak jsem byl celý život docela skrblík, takže i z toho sportu, který moc neprofitoval, jsem měl šanci něco vydělat a investovat. A v dnešní době se věnuji především přednáškám, někdy mám týdně třeba i pět akcí. Dělám takový speciální formát motivačních besed ve firmách, jindy mluvím v rámci projektu STK PRO CHLAPY o důležitosti prevence a také pořádám mnoho exhibicí, tréninků a turnajů v badmintonu, protože je to konečně celkem populární sport a lidi baví si se mnou vyzkoušet jinou hru než na chatě přes vrata nebo na pláži.“
Narazil jste na svou nemoc. Prodělal jste rakovinu varlat, což je hodně intimní problém. Styděl jste se někdy o tom mluvit?
„Ono to přišlo strašně rychle. Myslel jsem si, že půjdu k doktorovi na obyčejnou preventivní kontrolu a on mi řekne, ať dorazím zase za dva roky, ale nakonec mě museli hned druhý den operovat. Po takovém sledu událostí jsem ztratil jakýkoli stud.“
Takže pro vás nebylo těžké, oznámit to veřejnosti?
„Mně tenkrát volali kvůli turnaji v Brně, kde jsem byl na plakátech, a musel jsem jim nějak vysvětlit, že nepřijedu. Přemýšleli jsme, jestli řekneme, že mám natažený sval, nebo něco podobného. V té době jsem ale ještě ani neměl výsledky všech vyšetření a skutečně se báli, že mi třeba řeknou, že mám nádory rozseté po celém těle a jsem v ohrožení života. Takže jsme řekli popravdě, že mám rakovinu varlat, ležím v nemocnici po operaci a budu muset nastoupit i na chemoterapie. A tím se to všechno odšpuntovalo.“
Takže vás vlastně proslavila nemoc?
„Naprosto. Je to sice smutné, ale nemá smysl si nalhávat, že to tak nebylo. Do té doby mě skoro nikdo neznal. A najednou se o mně začalo hodně mluvit i psát. A také o badmintonu a olympiádě. Byla to těžká doba, myslel jsem si tehdy, že nejdůležitější je hrát správně forhend a backhand a pak najednou smlouváte ve špitále o život a změní se vám priority i celý život.“
