Středa 12. srpen 2020
Svátek slaví Klára, zítra Alena
Oblačno, bouřka 28°C

Tajemství olympionika Zdeňka Srstky (†83). Se vzpíráním skončil kvůli dopingu!

Autor: pv

Správný drsňák. Hrál v 229 filmech a na televizní obrazovce pomáhal najít nový domov opuštěným zvířatům. Zdeněk Srstka (†83), který zesnul v pondělí, se proslavil i jako nebojácný kaskadér. Málokdo ale ví, že Československo reprezentoval v roce 1960 na olympijských hrách v Římě ve vzpírání a prosadil se i v řeckořímském zápase.

Zdeněk Srstka a otloukánek? Těžko představitelné, ale pravdivé spojení. Když si Srstku vybavíte, tak si vzpomenete na jeho svalnaté a podsadité tělo. Ne vždy však budil takový respekt. „Já byl v dětství trochu outsider a otloukánek. Silnější kluci mě mlátili. Dostal jsem facku a hned se rozbrečel. Jednoho dne jsem se rozhodl, že s tím něco udělám. Umanul jsem si, že budu nejsilnější na světě,“ vyprávěl ještě loni Srstka pro rádio Wave.

Nevěděl ale, jak to má udělat. Tak oslovil policistu, aby mu poradil. Příslušník ho poslal do boxerského oddílu na pražské Letné, kde Srstka začal poctivě trénovat. Z ringu se ale časem dostal k jinému sportu. „Když jsem se šel učit na elektromontéra do ČKD Stalingrad v Praze, všimli si mé figury a přivedli mě ke vzpírání. Do toho sportu jsem se opravdu zakousl a začal denně trénovat,“ vyprávěl oblíbený herec, který o sobě často tvrdil, že pravým hercem nikdy nebyl.

Srstka si rozuměl i s fotbalovým míčem
Srstka si rozuměl i s fotbalovým míčem

Opravdovým sportovním reprezentantem ale ano. „Vyhrál jsem dělnické hry ve Vídni, v roce 1955 jsem byl na mistrovství světa v Mnichově a v roce 1957 jsem získal bronz na mistrovství Evropy,“ vzpomínal Srstka. Zúčastnil se i olympijských her v Římě v roce 1960, kde se umístil v kategorii do 90 kilogramů na 9. místě.

„To je tak velký svátek pro sportovce. Člověka to neuvěřitelně chytne u srdce. Viděl jsem tam všechny ty velká jména,“ vyprávěl Srstka v pořadu Olympijský magazín. V roce 1961 vybojoval čtvrtý titul mistra Československa ve vzpírání, ale následující rok přišlo vystřízlivění.

„Začala éra dopingu, Maďaři, Poláci, Bulhaři, kluci, které jsem porážel o třicet kilo, najednou začali sbírat medaile,“ povzdechl si Srstka, který byl poctivý, a nikdy by mu nepřišlo na mysl, aby si pomáhal k úspěchům zakázanými prostředky.

Sekl proto se vzpíráním, a protože chtěl ještě vrcholově sportovat, dal se na řeckořímský zápas. „Moc se mi to pak hodilo v kaskadérství,“ prozradil Srstka. Akorát podmínky pro zápasníky v tehdejší komunistické zemi nebyly zrovna ideální.

„Když jsme někam jeli, platili jsme si sami vlak a brali si dovolenou. Dělal jsem energetika v Uhříněvsi, začínal jsem v šest ráno, ve čtvrt na čtyři jsem vstával a šel jsem běhat do Stromovky. Pak rychle na hlavní nádraží, kde mi jel vlak v 5.07, ve tři jsem končil a pospíchal na vlak. Trochu si odpočinul a šel v šest na trénink. Trénovali jsme, dokud nás vrátný nevyhodil.“

Sportoval pak i v pozdějším věku a dokonce se ještě v roce 2004 stal mistrem Evropy v bench-pressu mezi veterány. Roky tvrdé dřiny se ale podepsaly na jeho zdraví. „Každý na něco doplácí a já vedle vzpírání dělal ještě docela dlouho silový trojboj, powerlifting. Moje záda se prý už operovat nedají,“ pravil před lety smířlivě Srstka.

Poslední měsíce už chodil o francouzských holích. Ještě letos v lednu se přišel naposledy rozloučit s kamarádem, olympijským zápasníkem a kaskadérem, Karlem Englem. Přestože Srstka chodil na všechny pohřby svých známých, sám si nepřál smuteční obřad. Nechtěl totiž, aby přátelé plakali.