Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno, déšť 14°C

Otevřená zpověď českého ultramaratonce: Čůrání mě nezastaví!

Autor: Tadeáš Mahel

Doktoři mu řekli, že už nikdy nebude závodit, Radek Brunner (45) ale dnes po svých uběhne to, co většina smrtelníků nedá na jeden zátah v autě. Nejlepší český vytrvalec se nyní chystá na ultramaratonskou olympiádu.

Po třicítce se od lékařů dozvěděl, že trpí Bechtěrevovou nemocí, při které srůstají klouby k sobě. Měl kliku, nasadili mu biologickou léčbu a ta zabrala.

Z bodu nula se vyškrábal na pozici české jedničky v ultramaratonech, závodech delších než maratonských 42,195 kilometru. Brunner od té doby doběhl třikrát na stupních vítězů extrémně prestižního Spartathlonu, 246 kilometrů dlouhého závodu z Atén do Sparty. Navzdory tomu, že ho v zimě potkal další zdravotní kolaps, jede na konci září do Řecka vyhrát.

O konci loňského roku jste sám psal jako o černé díře. Co se stalo?
„Musel jsem na operaci s prasklým meniskem. Odešel jsem z nemocnice a za tři dny mě s plicní embolií a trombózou odvezli znova.“

Ale stejně jste s běžeckými plány neseknul…
„Strávil jsem asi dva týdny v nemocnici v poloze ležmo, kdy jsem ani nemohl jít na záchod. Doktoři mi říkali, ať jsem rád, že tu vůbec jsem. Ale mě stejně zajímalo jenom to, kdy budu moct zase běhat.“

Zaklepeme to, teď jste zdravý. Na Spartathlonu jste byl dvakrát druhý, s čím tam pojedete letos?
„Nějaký kufr si vezmu.“ (směje se)

Já myslel spíš běžecké ambice.
„Věřím, že když se mi podaří odtrénovat, připravím se dobře. Otázka je, jestli to bude stačit na ostatní. Na to, abych dokázal atakovat svoje výsledky, mám.“

Co pro vás takhle extrémně dlouhý závod vlastně znamená?
„Dovolenou…“

Náročná dovolená!
„Ale vážně! Mám to tam rád, je z toho cítit tradice a celý závod má hrozně hezkou atmosféru, navíc nás tam bude patnáct Čechů.“

Elitní český ultramaratonec Radek Brunner na slavném závodě z Atén do Sparty už třikrát získal umístění na stupních vítězů
Elitní český ultramaratonec Radek Brunner na slavném závodě z Atén do Sparty už třikrát získal umístění na stupních vítězů

Když běžíte skoro celý den, krize přijde. Jak se na to připravujete?
„Nesmíte do toho jít s tím, že to bude blbý. Moment, kdy si člověk řekne, že je to v pr*eli, nastane vždycky. Ale když už tam s tím jdete, hlava vás semele.“

Když vás někdo po deseti hodinách závodu předbíhá, co se vám honí v hlavě?
„Že vám někdo mizí v dálce… No tak ať mizí. Já si v tu chvíli říkám, že běžím tak, abych to zvládnul co nejlíp, a pokud někdo bude v cíli dřív, tak byl dneska prostě lepší!“

Při dlouhých závodech je celkem normální, že se člověku udělá zle, ale vy prý umíte zvracet přímo za běhu, abyste neztrácel čas. Je to pravda?
„To jsem udělal na sto kilometrech, když jsem chtěl běžet pod sedm hodin. Dá se to, ale je to hrozná rabijárna, navíc se to liší podle toho, v jaké jsem fázi závodu. Na té stovce jsem měl kousek do cíle, a to neberete ohledy na nic, ale posledně jsem zvracel na čtyřech a měl jsem co dělat, abych do toho nepadnul.“

A čůrání?
„To nezastavuju!“

To nezní zrovna jako z nedělní školy.
„Naučil jsem se čůrat za běhu, je to taková moje specialita. Dokážu to úplně v pohodě bez zastavení, vůbec se přitom nepočůrám.“

Když vás tak poslouchám, napadá mě: Co na to všechno říká vaše žena?
„Když mě pustili z nemocnice, manželka dostala spoustu instrukcí. Třeba že musí být pořád u mě, že v krvi může pořád putovat nějaký cucek, co se v srdci zašprajcne, a podobně. Já pak ležel doma a po chvíli jsem začal mít roupy, takže když šla žena běhat, věděl jsem, že mám tajnou hodinu na orbitrek. Já jsem pak všechno uklidil, ale stejně to poznala a nebyla moc ráda (usmívá se). Ale teď už je na stejné vlně a sama mi říká, že musím jít běhat.“