Ultramaraton je rasovina! Zkuste běžet 24 hodin v kuse, pro netrénovaného člověka to bude poslední věc, kterou v životě udělá. Čech Radek Brunner je v unikátním odvětví špička. Čtyři starty na Spartathlonu, olympiádě vytrvalostních běžců, proměnil ve tři umístění na bedně. Tělo se kroutí v křečích, Brunner za běhu zvrací i chodí na malou. Proč? Ztratit cenné minuty zastávkou mu soupeři nedovolí. 45letý rodák z Babic vpustil Superlife za oponu sportu, kde v cíli nečekají velké peníze ani zástupy diváků.
Seděl proti mně na gauči a hodinu zapáleně vyprávěl. Šlachovitý mužík, kterému krom Bechtěrevovy choroby, při které mu vápenatí kostra a klouby srůstají k sobě, nedávno diagnostikovali také plicní embolii. Zrak mu čas od času zabrousil do vikýřovitého okna střešního ateliéru, kterým prosvítalo únorové slunce. „Kdybych tu teď s vámi nepovídal, asi bych někde běhal,“ pousmál se Brunner. Nepřekvapil mě, týdně uběhne klidně 200 kilometrů. Vstává kvůli tomu v půl šesté ráno.
Je vaše běhání ještě vášeň, nebo už posedlost?
„Je to obojí, nedá se to rozdělit! A je to taky zodpovědnost, když trénuju nějakého svého svěřence a ten mi řekne, že potřebuje dva dny volno, tak na to nesmím koukat svou optikou. Sám sobě bych takový komfort nedopřál, každý to ale cítí jinak. V mém pojetí cítím, že běhání je až sebedestrukce, jsem na sebe o dost přísnější než na ty, co trénuji. Pokud ale neběhám, trápím se.“
|
Kdy jste běhání takto propadl?
„Běhal jsem odmala, ale nebavilo mě to tak, jako dnes. Běhal jsem spíš pro výsledky, medaile, na to jsem se upínal, nešlo mi tolik o vlastní potěchu. Teď ale, po všech zdravotních problémech, které jsem měl, běh beru jako něco, co mi dává jiný životní náhled. Díky němu můžu zmizet z reality, odreagovat se od běžného pracovního života a problémů!“
Zníte, jako by to byl pohodový relax, jenže vy naběháte 200 kilometrů týdně.
„Je to hodně intenzivní, někdy běhám dvakrát třikrát denně. Relax by mi v této fázi nestačil.
Ale nebojte, taky umím odpočívat. Po posledním závodě jsem si řekl, že si dám měsíc volno, bylo to v říjnu po čtvrtém Spartathlonu. Byl jsem v lázních, chodil jsem na procházky. Ale po dvou týdnech mi to stejně začalo hrozně chybět, takže jsem začal pomaloučku trénovat. Ale byl to rekord, předtím jsem si dokázal orazit maximálně tři dny.“
Jak dokážete kloubit běh s civilním zaměstnáním?
„Pracuju ve vlastní firmě, jsem svým pánem, věnujeme se zahradní technice. Díky tomu si můžu svůj harmonogram přizpůsobit běhání. Vstávám v půl šesté ráno, odběhám deset nebo patnáct kilometrů, na osmou se snažím být v práci. Ve firmě jsem do šesti, v sedm jsem převlečený v trenkách a vybíhám znovu. V devět jsem vysprchovaný, protáhnu se, najím a snažím se usnout, protože ráno v půl šesté zase vstávám. Běhám, spím, jím a jsem v práci, tak před závody vypadají moje dny.“
Vaše manželka musí být asi nadšená.
„Ona pracuje se mnou, takže spolu trávíme celý den. Můžeme tedy spoustu věcí, i těch osobních, vyřešit v průběhu dne. To je výhoda, navíc taky běhá, tím mi vytváří ještě větší prostor. Je v tomto směru velmi tolerantní, naše děti už jsou velké, takže konstelace je ideální. Od dubna do září je to ale masakr, to máme ve firmě špičku, přes zimu už je to naštěstí volnější.“
Forem běhání je spousta, proč ultramaraton?
„Pocit, že si hrábneš na úplné dno a něco dokážeš, je strašně silný. Stanovit si nějaký cíl, připravit se na něj a pak ho splnit, je úžasné. Ale selhání také není špatně, pokud víte, že jste obětoval maximum.Ultramaraton je náročný, z pohledu zatížení těla mi ale přijde náročnější příprava na maraton. Ultra bolí, ale to bolí každý závod, pokud ho jdete naplno. A já běžím vždycky nadoraz, chci nechat na trati úplně všechno. Při 1500 metrech závodník trpí tři minuty, já 24 hodin.“
Do jakých stavů se dostává vaše tělo, když 24 hodin běžíte?
„Jsou tam momenty, kdy se vám běží krásně. Je to paráda a euforie. Pak tam jsou ale situace, kdy jste úplně na dně. Přesně tyhle momenty na tom ale mám rád. Člověk poznává sám sebe, svoje limity a jak funguje. I z úplných srágor se tělo totiž dokáže dostat zpátky a zase normálně fungovat. Někdy i otočit celý průběh závodu, to je na tom strašně zajímavé. Xkrát jsem měl pocit, že jsem úplně v háji, že prohrávám a už neuběhnu ani metr, ale za 50 kilometrů to zase bylo úplně jinak.“
Musíte mít silnou vůli. Vzdát se musí být mnohdy velmi lákavé!
„Zkusím to ilustrovat na Spartathlonech. První dvě placky byly skoro zadarmo, ráno jsem vyběhl, druhý den za svítání pak dorazil do cíle. Všechno sedlo na 100%. Kdežto poslední Spartathlon byl něco úplně jiného. Už na 70. z 247 kilometrů jsem byl úplně prošitý. Zvracel jsem, klepal se a byl totálně vyřízený. Je to nastavením hlavy. Při prvních dvou Spartathlonech jsem cítil, že mám natrénováno, že můžu zvítězit. Kdežto před posledním startem jsem pořád řešil zdravotní problémy a měl díky tomu špatnou přípravu. Hlava to věděla, vyběhl jsem a z druhého místa jsem se v průběhu závodu propadl do druhé desítky, byl jsem úplně down a ztratil jsem 45 minut na vedoucího běžce.“
Ale my se bavíme o závodu, kde jste nakonec skončil druhý v čase 23:37:15.
„ Říkal jsem si, že jsem v prčicích, že už mě budou všichni jen předbíhat. Závod jsem ale vzdát nechtěl, nikdy to nechci balit, to by mi musela upadnout noha nebo srdce vyskočit z těla. Vím totiž, jak strašně by mě to pak zpětně mrzelo. Pořád by se mi to vracelo, jako kdybych sám na sebe udělal nějaký podraz. S tím bych nemohl žít. Začal jsem proto chodit, šel jsem 200 metrů, pak zase chvíli běžel, na občerstvovací stanici jsem se napil a zase kus prošel. A najednou jsem zase mohl běžet, začal jsem dobíhat závodníky, kteří byli hotoví, kdežto mně se běželo výborně. V tu chvíli jsem byl zpátky ve hře a stal jsem se lovcem, začal jsem honit pomyslnou antilopu. Na vlně jsem udržel až do konce závodu.“
Jak se tedy klesání na mysli vyvarovat?
„Nejhorší jsou pochyby, že jsem něco ošidil, neodtrénoval jsem, jak jsem měl. Že soupeři jsou lépe připravení. Nejlepší je mít hlavu úplně čistou a jet na autopilota. Negativa je potřeba úplně upozadit, nikdy nevíte, jak to dopadne v cíli závodu. Když běžíte 250 kilometrů, je úplně jedno, jak na tom jste na 150. kilometru.“
Proč neběháte s hudbou? Jako odreagování mi přijde ideální.
„Někdy sluchátka při běhu mám. Ale je to různé, na Spartathlonech hudbu neposlouchám, na jiné závody si iPod beru. Bohužel ho vždycky zapnu po startu, pak se mi vybije a na závěr závodu, kdy by se mi hudba celkem hodila, už nefunguje. V Belfastu jsem na světovém šampionátu v iPodu poslouchal deset hodin jednu písničku, pořád jsem ji vracel a doteď, když jí slyším, mi připomene daný závod. Už ani nevím přesně, co to bylo, divný popíček myslím. Zpívalo se tam, že hudba je odpověď na tvoje problémy, buď pořád v pohybu. Tak jsem se tím řídil. (smích)“
Už nikdy nebudete běhat!
Často říkáte, že jste nikdy při běhu nezažil bolest, kvůli které jste musel skončit. Přesto jaký byl váš nejhorší prožitek?
„Jednou jsem to musel zabalit, dostal jsem křeče do rukou a prsou, celý jsem se začal kroutit. Nebyl jsem schopný se vůbec pohybovat. Dopotácel jsem se na občerstvovací stanici a neměl jsem ani sílu vzít si pití. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděli zdravotníci, tak jsem se šel schovat za budovu. Tam byla židle, sednul jsem si, kroutil se tam a čekal, až to přejde. Oni mě viděli a přišli za mnou, ve finále to dopadlo tak, že mi sundali číslo, přijela sanitka a odvezla mě na kapačky. Na jednu stranu to bylo hrozné utrpení, ale byl jsem rád, že to ukončili za mě, sám bych to neudělal. Doteď to díky tomu neberu tak, že bych ten závod zabalil sám.“
Nepřijde vám, že zažívat takovéhle stavy je za hranou, že hazardujete se zdravím?
„Problémů mám čím dál víc, věk nezastavím. Vyladit formu na závod je pro mě čím dál obtížnější, poslední dva roky mě zdravotně tak sejmuly, že si říkám, zda nepřišel čas, abych s tím seknul. Ale pořád držím, pořád mám ještě důvod si ráno přivstat a vyrazit trochu se potrápit na tréninku… Absolvoval jsem na podzim druhou operaci kolene, pak se to trochu zkomplikovalo a dostal jsem plicní embolii. Doktor mi řekl, že už možná nikdy běhat nebudu.“
To vás asi moc nepotěšilo.
„Seběhlo se to hrozně rychle. Šel jsem k ortopedovi, který mi řekl, že mám prasklý meniskus, špatnou chrupavku a je potřeba jít pod kudlu. A to jsem k němu jel jen proto, že mě trošku bolely vazy. Měl jsem sebou rezonanci, ale nevěděl jsem, co na ní je. Říkal jsem si ok, jednu operaci menisku už jsem zažil, to je dobrý, za deset dnů budu zase běhat. Za tři dny po operaci jsem ale znovu ležel v nemocnici s nálezem trombózy a plicní embolie. Doktoři to při tom aktuálním nálezu brali tak, jako že můžu být rád, že žiju. Když jsem se zeptal, za jak dlouho budu běhat, koukali na mě jako na idiota. Řekli, že mám půlku plic plnou cucků krve a že už třeba nikdy závodně běhat nebudu.“
Jak jste reagoval?
„Sednul jsem si k internetu a začal si o tom něco hledat. Našel jsem si článek o mladé volejbalistce z Olomouce, které embolii také diagnostikovali, a za den byla po smrti. Další článek byl o cyklistovi, který taky, bum, konec. Byly to hodně divné momenty, musel jsem si hned najít něco, co mě zabaví. Hledal jsem doktory, kteří budou na stejné vlně jako já a pomůžou mi vrátit se k běhání.“
Kdekoho by podobná diagnóza zdevastovala, vás ne. Jak to?
„Já jsem to nebral tak, že je konec. Říkal jsem si ok, nebudu běhat v lednu, ale v září už snad ano. Proto jsem nehledal doktory, kteří by mi řekli, že to je v prdeli, že už nikdy nebudu sportovat. Hledal jsem lidi s pozitivním náhledem na aktuální problém. Nakonec jsem je našel, od listopadu jsem absolvoval tolik prohlídek, jako za celý život. Navíc mi našli jako bonus žlučníkový kámen. Na Bechtěreva beru infuze a budu na ně chodit do konce života. Vždycky se ale snažím být pozitivní, někdo má rakovinu a je na tom mnohem hůř! To mi pomohlo i teď. Nechtěl jsem se litovat, vzal jsem to jako fakt a mohl s tím pracovat. Složit se přece můžu vždycky, na to ještě čas mám.“
Čistě hypoteticky. Jste připraven, že by vám zdraví vystavilo definitivní STOP?
„Už se mi to jednou stalo, když mi našli Bechtěreva, rok jsem chodil po doktorech a nic nedělal. Ani jsem nechodil, jen jsem se coural podél zdi a byl doslova rád, že udělám pár kroků. Běhání jsem z hlavy úplně vytlačil, stavěl jsem modely letadel a létal s nimi. Pořád je mám schované, takže si zase můžu dobít baterky a začít chodit na pole. Běhání je něco, co mě baví, ale můžu chodit i na dlouhé procházky, nebo lézt na kopce, cokoliv. Nejsem ve stavu, že bych si nenašel nic jiného, nejsem na tom ani nijak finančně závislý. Mám rodinu, práci, spoustu známých okolo. Dokážu se zabavit i jinak, než běháním.“
Slávu nepotřebuju, stačí respekt soupeřů
Z jiného soudku, nevadí vám, že ultramaratony jsou okrajová záležitost. Peníze v nich spíše topíte, sportovní celebritou navzdory úžasným výkonům nejste.
„Beru to jako realitu našeho sportu, je to tak celosvětově. Kdyby mi bylo 25, tak to asi vnímám jinak, ale teď to fakt neřeším. Kdybych neměl své zázemí a na své běhání si nedokázal vydělat, tak by mě to asi trápilo. Štvalo by mě, že já se protloukám životem a nemám ani co jíst, zatímco jiný má obdobnou nebo menší sportovní zátěž a jeho život je mnohem lepší. Má jiné finanční zhodnocení.“
Takže vám to nepřijde ani trošku líto?
„Fotbalista hraje třetí/čtvrtou ligu a nemusí mnohdy ani chodit do práce. Biatlonisté končí třicátí a jsou v televizi každý týden. Ale beru to, necítím zášť, dokonce se na biatlon moc rád dívám, občas si na něj vsadím. Ale někdy mě samozřejmě napadne, že se z jejich výsledků dělá zbytečné haló. Řeší se, jestli dostali rýmu, jestli dlouho cestovali na závod… My jsme ale úplní amatéři, chodíme do práce, nemáme čas na regeneraci, nemáme žádný lékařský, masérský nebo fyzio support. Naopak nám to žere hodně vlastních peněz, jsou to jiné světy. Potřebuješ doktora, ale žádného nemáš a tak sháníš po známých, protože potřebuješ řešit problém hned a ne za dva týdny, až tě objednají. Najíš se při práci, pak jdeš trénovat, a tak podobně. Sporty se ale navzájem nedají porovnávat, každý bere ten svůj jako pupek světa a ono to tak mnohdy není.“
Vaše běhání je hodně o egu, souhlasíte?
„Je to tak, zrovna ale třeba tento týden jsem měl takový útlum, že jsem nedokázal dělat nic. Říkal jsem si, zda to mám ještě vůbec zapotřebí. Ego mě ale pořád žene, abych se s někým srovnával. Nevím proč, je to asi vrozená vlastnost. Když člověku něco trochu jde, tak se v tom chce pořád zlepšovat… Na druhou stranu ego při závodě je hezké, přijdeš na závod a soupeři si říkají, že jsem tady, a že mají problém. Ale také hodně svazuje, všichni od vás očekávají nějaký výsledek.“
Lákavé na tom být úspěšným sportovcem je mimo jiné sláva a uznání od okolí. Dostává se vám?
„Sláva je fajn, po Spartathlonu mi dokonce volali z televize, abych jim přišel vyprávět. Ale po týdnu mě to začne štvát, pořád ty stejné otázky, stejné odpovědi. Ti, co mě znají, o tom stejně ví, ale nemusím přece něco vykládat lidem, které to stejně nezajímá. Slávu nepotřebuju, stačí mi respekt soupeřů, ten mám.“
Dal jste rozhovor pro server Bez frází, kam umisťují své zpovědi sportovci, kteří na sebe chtějí upozornit a někoho inspirovat. Proč?
„Byla to náhoda, nevěděl jsem, že něco podobného existuje. Náhodou sem na internetu našel článek o Lukáši Bauerovi, kterého mám jako sportovce strašně rád a text se mi moc líbil. Bral jsem to tak, že to Lukáš napsal sám, víc jsem to neřešil. Pak jsem zjistil, že je to celý portál, a začal jsem si ty příběhy číst. Ty sportovce jsem často ani neznal, ale hrozně se mi zamlouval jejich příběh. Něčím si prošli, něco udělali, něco se stalo. Přes novináře Luboše Brabce, který byl taky na Spartathlonu s Danem Orálkem, se mi pak ozvali kluci, co to píší. A oni mě oslovili, zda bych jim taky něco nepověděl. Znal jsem to, líbí se mi to, tak jsem řekl proč ne.“
Jaký to mělo ohlas?
„Docela veliký, líbilo se to. Hodně mě to překvapilo, neznámé jméno z neznámého sportu. Ohlas mi přišel až nepatřičný, dokonce jsem se dostal i do knižního vydání. Pořád mi to ale nepřijde adekvátní, moje výkony jsou nesrovnatelné s tím, jaké se tam mnohdy objevují ikony sportu.“
Jste pro lidi stále ještě blázen, nebo vás i díky podobným rozhovorům chápou o trošku víc?
„Nevím. Je těžké lidem vysvětlovat, proč běhám 24 hodin v kuse. Třeba v Nitře jsem běhal celý den dokolečka v parku a nějaký rybář tam seděl osm hodin na židličce. Také mi hlavou letěly myšlenky, proboha proč, co na tom má, vždyť jen sedí a čumí do vody? On si ale o mně určitě myslel to samé. Říkal si, že jsem nějaký blázen, co asi nemá zrovna nic jiného na práci, než celý den běhat okolo parku. Takže na otázku „Proč“ říkám „Proč ne“.
