6. září 2019 • 18:18

Koukalová nejen o StarDance: Před tanečníky smekám, lýtka už nebolí

Jako sportovkyně jste často toužebně vyprávěla, že byste chtěla něco hezkého tvořit, splnil se vám teď tenhle sen?
„Přiznám se, že když přišla tahle nabídka, tak pro mě to byla obrovská čest a pocta. Přesně, jak jsem o tom dřív mluvila, tak jako by se sny staly zkušeností. Fakt mi ohromně lichotilo, že mi někdo svěřil takovou zodpovědnost a pověřil mě takovou pro mě velkou věcí. Já jsem se v tom našla. Ohromně mě to nakoplo dopředu. Strašně se toužím učit nové věci. Kdyby do budoucna přišla další příležitost se nějakým způsobem podílet na tvorbě tímhle směrem, tak po tom okamžitě skáču.“

Už máte na vaše dílo nějaké ohlasy?
„Nejvíc jsem zvědavá, co mi řeknou kolegové výtvarníci, s jejichž umem se nemůžu rovnat. Já jsem běhala po trati a oni se tyhle věci učili v praxi. Zajímal by mě jejich pohled, jestli jsem se s tím tématem důstojně popasovala.“

Teď už po trati neběháte, ale zase trénujete na StarDance… Jak se vám zatím daří?
„První týden to bylo šílený… Disciplína, kterou jsem dělala, byla tak velmi silová, že tam se ladný pohyb moc nenašel. Tím pádem mi třeba měsíc trvalo, než jsem se naučila tělem udělat nějaký úkon, který by aspoň z dálky připomínal něco ladného. Pro mě to byl asi největší problém. Na druhou stranu, zapamatovat si celou řadu pohybů od konečků prstů, přes trup a nohy… Je to pro mě tak strašně náročný, že smekám klobouk před každým tanečníkem.“

Budou vám na parketě k něčemu sportovní základy z biatlonu?
(smích) „Já bych řekla, že jsem je zatím moc nepoužila, ale co jsem určitě použila, je taková ta cílevědomost, kterou mám v sobě díky sportu vypracovanou. A minimálně to, že když mě při tréninku bolí nohy, ruce a celé tělo, tak vím, že je to normální, že to vlastně vůbec nevadí, a že to zvládnu.“

Chytl vás už nějaký tanec za srdce?
„Já bych chtěla říct, že je to zatím pokus o tanec. Času na přípravu není úplně moc, ale možná je moje srdcovka zatím samba…“

Bude pro vás taneční soutěž spíš zábava, nebo zvítězí touha po vítězství?
„Já nevím… Mám pocit, že v mém životě celkově docela trpím motivací, že musím dobře přemýšlet, než vím, který směr je pro mě správný, a co bych v něm chtěla dosáhnout. Sama za sebe můžu říct, že se snažím udělat maximální přípravu, odevzdat tam za sebe sto procent.“

Máte čas i na vlastní sportování?
„Mě to naprosto pohltilo. Úplně jsem propadla józe, běhám s holemi, jezdím na koni, na kole, na co je čas, na co je chuť, dělám všechno. Uvědomila jsem si, že bez sportu člověk nemůže být. Uvědomuju si, jak důležitá součást mého života to jde.“

Lýtka už nebolí?
„Asi pomohla pauza, trošku si nabít baterky po tolika letech, po stresu, v kterém jsem hodně často byla. Můžu říct, že mě nic nebolí, a že jsem spokojená a nadšená do všeho, co mě čeká.“

Nezalitovala jste nikdy, že jste se s biatlonem rozloučila?
„Nikdy. Já jsem si řekla, že když se nějak rozhodnu, že zpátky už nejede vlak. Neumím si představit, že bych oficiálně řekla, že končím a pak zase za dva měsíce prohlásila, že se teda vracím zpátky. Když se rozhodnu jít nějakým směrem, tak už nezpochybňuju moje rozhodnutí a jdu dál.“