Koukalová: Ničeho nelituji, život mě teď baví. Dítě? Doufám, že brzy | iSport.cz
Ivo Pospíšil
5. června 2019 • 22:26

Koukalová: Ničeho nelituji, život mě teď baví. Dítě? Doufám, že brzy

TOP VIDEA
Liberec - Sparta: Malinský spadl ve vápně a dostal penaltu, kontakt ale vyvolal sám Liberec - Sparta: Malinský spadl ve vápně a dostal penaltu, kontakt ale vyvolal sám
TOP góly 7. kola: Komličenkova exploze nebo Hušbauerova raketa TOP góly 7. kola: Komličenkova exploze nebo Hušbauerova raketa
VŠECHNA VIDEA ZDE

Od jejího oficiálního uzavření kariéry uplynulo devět dní. Ten pohled zpět ji ovšem zahřeje ještě na řadu let dopředu. Zlata z MS, stříbra z OH, křišťály ze SP… život ji však už zavanul jiným směrem. „A já se na to co přijde dál, těším,“ říká Gabriela Koukalová. Flintu, lyže a biatlonový dril vyměnila za civilní život. V hlavě má řadu plánů co dál. Řadu vizí. A teď se otevřel čas je naplnit.



Seděla na pódiu v útrobách plzeňského Parkhotelu. V modrobílých šatech vnímala před zaplněným sálem přednášky sportovního psychologa Mariána Jelínka nebo výživového poradce Pavla Suchánka. A když si i ona vzala řeč, sklidila potlesk. Poté, co před týdnem Gabriela Koukalová oficiálně ukončila svou biatlonovou kapitolu, vrhla se naplno do té další – mimosportovní.

Jak moc velká úleva bylo se rozhodnout a definitivně to rozštípnout?
„Velká. Myslím, že se mi ulevilo a třeba už ty zavřené dveře pomůžou plné koncentraci na spoustu dalších projektů, včetně tohoto. Prostě otevřít jiné dveře a soustředit se na úplně jiné věci.“

Trvalo to dlouho?
„Strašně dlouho. Nesnáším samochválu, ale to tělo je úžasný nástroj, které má velkého pamatováka. A vždy, když jsem chvíli zkoušela konstantně trénovat, tak to šlo tak rychle, až jsem nechápala, že je to možné. Týden to třeba bolelo, ale pak najednou člověk chytil druhý dech. Proto jsem si častokrát pokládala otázku, jestli není škoda to takhle hodit všechno za hlavu. Že někteří lidé nevědí, co je jejich talent a já měla to štěstí, že na to přišla… byla tam spousta věcí na rozhodování, ale když jsem si uvědomila v globále, co by to obnášelo a jak to bylo náročné…“

Tak jste si řekla: Dvakrát do stejné řeky nevstoupím?
„Asi. Už to bylo moc. Teď jsem třeba koukala na pořad Lajna, na díl s tím rozhovorem, kdy se ptali trenéra: Víte, že existuje i život mimo led? A on: Tak určitě. V tom seriálu si to ten člověk neumí představit. Ale já ano. A moc se na to těším.“

Kdy tedy padlo definitivní rozhodnutí?
„Rozhodnutá jsem byla asi týden předtím, než jsme to vydali. Jednou jsem se i přistihla, že jsem seděla v obýváku, a měla kolem sebe asi dvacet papírů popsaných fixou. Takové to pro a proti. A pořád jsem si to četla. Bylo to tak 53:47 pro to ne. Ale mělo to tak být.“

Ten důvod pro byl jaký?
„Právě zda zahodit ten talent, o kterém vím. A také jsem vzpomínala na chvíle, když jsem si obula lyže a jela, tak jsem to byla já. Byly to pro mě nezapomenutelné momenty.“

Přemlouval vás pak někdo?
„Nechávali to na mě. I rodina. Ale pak když jsme se o tom bavili, tak mi mamka říkala, že je ráda, že jsem se nevrátila. Dokonce mi řekla, že by mi nohy zpřerážela.“ (směje se)

Ani štafeta s Markétou Davidovou nelákala?
„Vidím to, že jsou ty holky silné, ale sakryš, já asi nemám takové ego. Nikdo nejsme nenahraditelný a budou tam noví lidi a ať si vyšlapou svou radost a jsou na sebe pyšní. Věřím, že český biatlon má talentované lidi a že se v nich bude probouzet vášeň, aby to měli rádi, a dlouho u toho vydrží.“

Celkově jsem spokojenější a plná radosti

Šéf Jiří Hamza říkal, že máte dveře do biatlonu otevřené. Post trenérky by vás nelákal?
„Víte co, já tam byla od dvou let, to je 26 let v tom sportu a už jsem z toho byla celkově unavená. Naopak teď mě baví, a vyžívám se i ve své marnosti, vzhledem k normálnímu životu. Uvědomuju si, že nic neumím a každý sebemenší pokrok mě nakopne a raduju se z té cesty, což jsem chtěla. Celkově jsem spokojenější a plná radosti, tedy toho co mi pak už v závodním životě chybělo.“

Věříte, že se třeba i časem navážou zpět kontakty s biatlonovou komunitou?
„Vůbec nevím. Myslím, že v mezinárodním měřítku tam kontakt zůstal a vážím si toho, že ti lidé se mnou zůstali. Navzdory tomu, co se dělo – když si četlí ty věci i v jiných jazycích. Překvapilo mě, že o tom věděli. Nenapadlo mě, že v zahraničí se to může řešit. A k té naší stránce jsem zatím neměla potřebu se vracet. Někteří lidé z týmu, se kterými jsem měla hezké vztahy, se mnou zůstali. Ti, kterým jsem za to stála. A ti, kterým ne… to je život. Je to jak s tou raketou, co letí k cíli a odpadávají z ní postupně částice. Věřím, že jsem ta střela, našla jsem sama sebe a uvědomila si, co je pro mě důležité a bez čeho nemůžu žít. Jsem ráda, že jsem se celkově nebála být sama sebou navzdory tomu, že to někdo odsoudil a že jsem přišla o lidi, které jsem měla ráda. Prostě neztratit sám sebe i v tom systému, který nutí jedince zašlápnout své vlastní ego, je pro mě hrozně cenné.“

Kromě Gabriely Koukalové se projektu Společně správnou cestou zúčastnil i Marián Jelínek
Kromě Gabriely Koukalové se projektu Společně správnou cestou zúčastnil i Marián Jelínek

Psala vám třeba Laura Dahlmeierová, které jste též poblahopřála ke kariéře?
„Přiznám se, že jsem asi před měsícem a půl ztratila mobil se všemi kontakty. I na Facebook mi píše spousta lidí, že mi psalo na mobil, ale že neodpovídám, tak co se děje. Tak já doufám, že psala a že jsem si to jen nemohla přečíst. Třeba někdy zajdeme i na kafe. Přeci jen ty naše souboje byly památné. Bylo mezi námi silné pouto.“ 

Člověk si ale říká, jestli jste si nezasloužila lepší a emotivnější rozlučku než jen na videu?
„Já vím, ale já si na ty oficiality moc nepotrpím. Mě to přijde takové umělé, nabubřelé… asi bych z toho neměla tu radost. Takhle mi to přišlo efektivní. Doufám, že to budu moci třeba brzy oslavit s lidmi, kteří se mnou zůstali, ať se za poslední dva roky dělo, co se dělo. Byla to pro mě dobrá zkouška a hodně mě to po všech stránkách posílilo. A bylo to dobré, protože se mnou zůstali lidi, kteří tam byli ať už od dětství, nebo rodina. Vidím lidi, na které se mohu spolehnout, které mám ráda, a kteří mají rádi mě bez ohledu na to, jestli závodím nebo jsem úspěšná nebo ne.“

Co vám tedy z kariéry vylétne při vzpomínce nejvíc?
„Nové Město na Moravě. Jednoznačně. Víc než v Soči. Víc než globus.“ (bije se v hruď)

Jela byste se přes zimu zase podívat na nějaký závod?
„Proč ne? Sice jsem nad tím v poslední době nepřemýšlela, protože mám svých starostí dost, ale nebráním se žádnému fanouškovskému zážitku. Mám i širší záběr, že to stíhám víc sledovat.“

Co pak komentovat v televizi?
(směje se) „Ajaj, no to nevím. Teď jsem si všimla, že zapomínám slova, takže s tím pamatovákem také už není, co to bývalo. Nevím, jestli by to nebylo kontraproduktivní. Zatím mě to neláká.“

O čem jsou nová tetování?

Jaké plány tedy máte dál v hlavě do budoucna?
„Teď mám docela dost věcí na práci, ale největší smysl v návaznosti na tu kariéru vidím v tomto projektu Společně správnou cestou. Jinak jsem rovněž ráda, že mám možnost se vracet ke svému původnímu povolání, co jsem chtěla celý život dělat, a to jsou výtvarné věci. Snažím se zdokonalit v různých technikách, učím se v různých programech a chci to vypilovat, abych v co nejkratším okruhu let byla schopná doskočit rozdíl mezi mnou a mými vrstevníky, kteří už na sobě spoustu let systematicky pracují a jsou v té profesi dobří.“

Že byste nenavrhovala jen medaile, ale měla třeba vlastní studio?
„Ano, ale i další různé věci. Hrozně mě baví ta kreativní práce. Doufám, že budu mít štěstí a budu v tom moci zaníceně pokračovat. Ráda bych prozradila víc, ale s tím musíme počkat, to vyplave až v září. Jen můžu pracovat v trochu jiných časech, než fungují normální lidi. Já jsem sova, pracuju většinou v noci. Ale kdybych něco měla ráda, tak se přizpůsobím, je to jak s tím sportem. Na druhou stranu jsem zvyklá dělat postupné krůčky a to studio mi připadá až nereálné. To je jak kdybyste mi před 20 lety řekli, že budeš mít olympijskou medaili.“

Nedá se nevšimnout, že máte nově i tetování?
„Možná to byla cesta, abych se naučila žít tady a teď. Celý život jsem řešila: Panebože dělej něco, čeho pak nebudeš litovat. Zjistila jsem, že se málo raduju z těch aktuálních okamžiků. Myslím, že tohle byla i cesta k tomu, abych to zvládla líp. Na ruce mám tak dívčí rty a napsáno La femme, což je francouzsky žena. Znamená to, že jsem pyšná, že jsem žena – je to dar a že si nemyslím, že by se za to někdo měl stydět. Pro mě to znamená i nějaký další život. To pokračování.“

Být víc žena než sportovkyně?
„Žena, matka, to že u těch matek to začíná a končí. O tom je tady ten svět. Mám v sobě obrovskou úctu k tomu, že tu můžu být, že jsem se mohla narodit, že mám svojí mámu. Tak jsem si řekla, že dát to tam bude dobrý nápad,  protože každý den se snažím za to děkovat.“

A to další tetování? Kolibřík pod ramenem?
„Ono je to jak nemoc. Dáte si jedno a... ten kolibřík mě napadl jako první v době, kdy jsem nezažívala úplně dobré momenty. Přišla jsem po té vynucené  sportovní pauze ze světa, který jsem znala strašně dobře do světa, o kterém jsem vůbec nic nevěděla. Tak jsem hledala někoho, kdo mi ochrání duši, že je taková křehká a každý si dovolí mi do ní hrábnout… chtěla jsem, aby ze mě vlastně ještě něco zbylo. Tak jsem si tam dala kolibříka, protože to je vlastně strážce duše. Tak věřím, že bude se mnou, že mě bude spoustu let hlídat a že sedí na správném člověku.“

Načež ani myšlenku na založení rodiny jste neopustila?
„Myšlenky na to mám, kecala bych, kdybych řekla, že ne. Jsem ženská a mít děti a rodinu v tom vidím to nejdůležitější, proč jsme tady. Těším se. Doufám, že brzy bude ta doba, kdy budeme moci to realizovat.“

Takhle Gabriela Koukalová oznámila konec kariéry: Je čas na další životní etapu

 
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud