9°C
Trenérský bard Rada z karantény: Jsem nemocnej nešika!
Je mu stejně šoufl jako truhlářovi, kterému sebrali vercajk. Charismatický trenér Jablonce Petr Rada (61) tvrdí, že on by nic se dřevem nesvedl a v karanténě se cítí děsně.
Třiadvacet sezon válel »Radič« jako plejer. Už dvacet let koučuje, a najednou nemá koho. Jeho hoši se cepují každý sám. Ještě že ho v časech koronaviru neopouští pověstný humor.
Trenére, jak je vám bez mančaftu? Říkám si, že zrovna vám ta práce musí strašně chybět.
„Fotbal je zábava pro lidi, ale teď musel jít samozřejmě stranou. Jednoznačně je nejdůležitější, aby všichni byli zdraví a drželi při sobě. Upřímně ale přiznávám, že pro mě je to velká nemoc. Jsem mrtvej, protože nic jinýho než fotbal neumím. Vůbec nic.“
Ale to snad ne.
„No, vážně. Manuálně jsem nešikovnej. Neuměl bych stlouct ani budku pro ptáky. Někdo je kutil, já ne. Jsem sice z vesnice, ale šel jsem se učit na číšníka, takže jsem se žádný práce nenaučil. No a dneska bych číšničinu dělat nemohl. Když není hospoda vaše, tak to nejde.“
Když jste u těch ptáků, litujete teď, že už nechováte holuby?
„To víte, že lituju. Mohl bych s nimi vrkat a mluvit. Takhle chodím se psy, přerovnal jsem si šatník a zase jsem ho rozházel. Přidělávám si práci na zahradě a koukat na kazety s fotbalovými zápasy mě nebere. To není ono. Vozím mamince, která samozřejmě nikam nechodí, dvakrát denně jídlo. Syn má ročního klučinu, tak když něco potřebujou, můžu jim to obstarat.“
Tak vidíte, že jste užitečný.
„Snažím se, ale chyběj mi lidi. Celej život jsem byl mezi nimi. Chodil jsem pokecat na kafe, což dneska nejde. Respektuju a dodržuju všechna nařízení a považuju je za správná. Vycházím ven, jen když je to nutnost.“
Jste doma s manželkou. Jak přijala fakt, že jste si v Jablonci odsouhlasili nižší výplaty?
„Víte, my se doma o penězích nebavíme. Moje paní není na peníze, a co vlastně dneska znamenaj? Jsou vám k ničemu. Možná to zní jako fráze, ale je jedno, jestli máte deset miliard, nebo sto tisíc. Zdraví si za ně nekoupíte. Já mám vysokej tlak a peníze mi ho nesníží. Ano, je to důsledek toho, jak prožívám fotbal, jenže já bez něj neumím žít.“
Jste v kontaktu s hráči?
„Volám jim hlavně kvůli tomu, jestli jsou zdraví oni a jejich rodiny, což je nejdůležitější. Připravujou se sami. Nemůžu s tím nic dělat, ale co si budeme povídat, mně se to nelíbí. Zvažuju, že jim dám příští týden volno, protože takhle se to podle mě dělat nedá.“
Povídejte.
„Trénovat sám, to můžete snad tak dva tři týdny, ale šest osm neděl? Vždyť je to ubíjející. Doufám, že svaz nebo ligová asociace dají co nejdříve vědět, co bude dál.“
Věříte, že se liga dohraje?
„Věřím. Je to divadlo pro lidi, takže by to muselo být s nima. Ale se zdravejma lidma. V čase, kdy se počty nemocnejch budou snižovat. Nic jinýho národu nepřeju víc než zdraví. Za tu dobu, co se nehraje, se možná všichni naučí ty moje žongly (s úsměvem), ale hráči potřebujou vedle nabírání kondice při běhání a cvičení hlavně hrát a být spolu. V mužstvu, aby až přijdou na hřiště, uměli kopnout do balonu a přihrát si. Jestli nám někdo pátýho května řekne, že se desátýho začne hrát, tak si to neumím představit. Bez týmovýho tréninku, bez souhry a bez přípravnýho zápasu? Když houslista půl roku nehraje, tak to taky podle toho vypadá.“
