Úterý 19. března 2024
Svátek slaví Josef, zítra Světlana
Polojasno 9°C

Lukostřelkyně Marie Horáčková (23): Máma by brečela štěstím!

Autor: mah

Když její maminka Barbora závodila na olympiádě v Pekingu, bylo jí teprve 10 let. Už tehdy však lukostřelkyně Marie Horáčková sama střílela. Dětská láska vydržela dosud: Teď už sama vládne olympijským lukem a pokračuje v rodinné tradici.

„Lukostřelkyně Marie Horáčková se probojovala na olympijské hry!“ Když se na konci června objevila tahle zpráva, nejeden sportovní nadšenec si drbal hlavu s otázkou, kde se jen tahle holka objevila. Jenomže jestli pro někoho nebyla olympijská kvalifikace překvapením, byla to právě Marie. Za účastí v Tokiu si tvrdě šla, nikdy jí nepřestala věřit. Ostatně se málem dostala už na Hry v Riu. Jenomže pak se událo něco, co jí otočilo život vzhůru nohama.

Před třemi lety mladé lukostřelkyni zemřela maminka na rakovinu, olympioničce Barboře bylo pouhých 49 let. „Bylo to fakt drsný,“ vzpomíná dnes Marie na těžké chvíle. Tréninky probrečela, na závodech se trápila. Trvalo to rok, než se vše začalo obracet zase k lepšímu. Usměvavé slečně k tomu kromě sestry Johanky a táty Zdeňka pomohla právě lukostřelba, ve které teď Českou republiku reprezentuje na olympiádě v Tokiu. Kvalifikaci má už úspěšně za sebou, zítra ráno ji čekají vyřazovací boje.

Je už samotná účast na olympiádě splněný sen, nebo vám k úplné spokojenosti ještě něco chybí?
„Když už jsem se do Tokia dostala, chtěla bych tam pro klid mojí duše předvést takový výsledek, abych si řekla, že jsem udělala maximum, které umím.“

Co to znamená? V jednom starším dotazníku jste říkala, že váš cíl je olympijská medaile…
„Myslím si, že na olympiádě se může stát úplně cokoliv. Ačkoliv jsou některé holky tabulkově lepší než já, tak během přímých soubojů je každý k poražení. Je to jenom o tom, ustát nervy.“

Na plzeňské střelnici trénuje děti, ty se se svojí Maruškou před odletem hezky rozloučily.
Na plzeňské střelnici trénuje děti, ty se se svojí Maruškou před odletem hezky rozloučily.

Váš sport musí být hrozně moc o trpělivosti.
„Je, hodně. Letos jsem třeba začala pracovat na mentální přípravě, a to mi možná pomohlo i na olympiádu. Při kvalifikačním závodě jsem měla úplně neskutečnou hlavu, od začátku jsem prostě věřila, že si to vystřílím.“

Když vaše soupeřka trefila devítku a vy jste měla postup v kapse, byly slzy, že?
„Trošičku (usmívá se). Podle mě to bylo spíš vyhrknutí všech emocí a všeho, co jsem měla schované pod pokličkou. Ale byla jsem hrozně moc šťastná, že jsem to dala.“

A teď jste vážně na olympiádě.
„To na tom asi bylo úplně nejlepší, když jsem si uvědomila, že zrovna já jsem člen olympijského týmu (směje se).“

Odpověď tuším, ale dá se lukostřelbou uživit?
„Lukostřelci jsou v Česku amatéři. Já jsem ve stipendijním programu vysokoškolského centra Victoria, takže jako svoji práci momentálně beru školu a střílení. Nemusím tak ještě chodit vedle trénování do práce, je to pro mě obrovská podpora. Ale já už od malička chci dokázat, že bych se střílením mohla živit. Hodně lidí mi to vymlouvalo a nevěřilo, ale já se nenechám odradit.“

Postup na olympiádu je v tomhle plánu první krok, ale jaké jsou ty další?
„Světové medaile, brány se prostě otevírají až s nějakým úspěchem. Ale třeba mamka se na olympiádu kvalifikovala, i když chodila normálně na 8 hodin do práce.“

Lukostřelkyně Marie Horáčková popisuje části luku
Video se připravuje ...

Pocházíte z lukostřelecké rodiny, kdy jste vůbec začínala?
„První luk jsem dostala k pátým narozeninám, ale mám fotky, kdy jsem jako tříletá chodila s plasťáčkem a snažila se střílet (směje se). Ale nebylo to tak, že bych měla střílení a nic jiného. Jako malá jsem tancovala, hodně mě to bavilo, ale ve 14 vyhrál luk.“

Pamatujete si, jak vaše máma závodila v Pekingu?
„Moc ne. Vybavuju si, že jela na olympiádu a že je to strašně super, jenomže ona na závody jezdila pořád. Se ségrou jsme si tu váhu ani nemohly uvědomit, pro nás to znamenalo léto u babičky (směje se). Ale byla to velká sláva.“

Dostala jste tehdy nějaký olympijský suvenýr?
„Jasně! Máma nám toho dovezla spoustu: čínské vějíře, klouboučky a ručníky s logy olympiády nebo holčičí serepetičky, ale takové které se u nás nedají sehnat. No a samozřejmě maskota, toho mám dodnes.“

Teď si můžete z Tokia přivézt svého. Co to pro vás znamená, že na mámu po 13 letech navazujete?
„Přijde mi to hrozně hezký. Kdo může říct, že má v rodině dva olympioniky, navíc hned dvě generace za sebou? Podvědomě jsem na olympiádu jet chtěla vždycky, máma byla určitě můj vzor.“

Její ztráta pro vás musela být šílená.
„Bylo to fakt drsný. Sice jsme kolem sebe měly se ségrou spoustu lidí, kteří nám to pomáhali zvládnout, ale nakonec jsme si tím musely projít jen my. Ale myslím, že se nám to povedlo.“

Jak dlouho máma s nemocí bojovala?
„Onemocněla rok po Pekingu, bojovala 9 let. Byla neuvěřitelná.“

Co myslíte, že by vám po postupu na olympiádu řekla?
„Já si myslím, že by jenom brečela štěstím.“