18°C
Trenérský mág Vlastimil Petržela: Gamblerství, deprese, krach manželství
Býval obletovaný fotbalový trenér z velkého světa. Vlastimil Petržela (70) vedl Slavii, vedl Spartu, v Petrohradu vydělal desítky milionů korun. A z velké části je tam roztočil v ruletě. Ale také z něj byla troska, sypal do sebe antidepresiva. Ve čtvrtek měl nynější trenér dorostu ve Vlašimi sedmdesátiny.
Jak jste na tom zdravotně? Myslím hlavně, jestli dokážete žít bez prášků a bez rulety, protože to vás svého času ničilo?
„To je pryč, minulost. Beru denně jednu tabletku na tlak, jinak nic. Jsem v pohodě, zbavil jsem se depresí, jsem vyrovnanej, baví mě práce ve Vlašimi. Já potřeboval dřív jedny brýle na dálku, další na čtení. Ale jak jsem se zklidnil, zrak se mi zlepšil a funguju úplně bez brýlí.“
V lize trénuje Miroslav Koubek, ten je starší, v září mu bude 72 let. Troufl byste si ještě na návrat?
„Všechno, co bylo svázaný s profesionálním fotbalem a tlakem kolem toho, jsem hodil za hlavu. Pracuju v dorostu. Začínal jsem tu v přípravce a pomalu se posouval po kategoriích nahoru, teď jsem u těch nejstarších, v devatenáctce.“
Ale to není první nebo aspoň druhá liga...
„Nabídku z nějaké vyšší soutěže už nečekám. Ani mě to tam netáhne. S devatenáctiletými už máte práci skoro jako s chlapama. Je mi to bližší, i když já ty děti miloval. Musel jsem zase přitvrdit, občas mají roupy.“
To vy jste míval také. Připomenou vám občas něco z vaší divoké minulosti?
„No, pravda je, že o ní někteří vědí kolikrát víc, než bych si třeba přál... Ale s tím umím žít.“
Jste pořád v akci, důchod na plný úvazek vás neláká?
„Důchod už pár let beru, ale že bych přestal úplně pracovat, není na pořadu dne. Co bych dělal? Spal bych dopoledne, pak bych šel na oběd, spal bych odpoledne, pak bych koukal na fotbal a usínal až k ránu...“
A jak žijete teď?
„Ono je toho v sezoně dost i tady. Ráno si pospím, chodím na obědy, taky sem do cukrárny. Odpoledne a večer jsou tréninky, o víkendech zápasy. Jezdí za mnou kamarádi, já taky občas někam vyrazím.“
Cukrárna je vaše slabost, že?
„To říkáte kvůli mému břichu, co? Trochu jo, znám se s majitelem, je to velký sparťan... Přitom já jím jenom v poledne, ráno a večer skoro ne. Ale kdybych ani netrénoval, asi by mi bylo ouvej a vyvalil bych se maximálně na lavičku před barákem. I takhle mám pětadvacet kilo nadváhu.“
Vyžil byste jen z důchodu?
„To asi moc ne.“
A máte aspoň kam sáhnout, když je potřeba – myslím úspory?
„Většina je pryč, moc mi toho nezbylo. Když se ohlédnu, vydělal jsem za svůj život neskutečný peníze. manželkou jsme byli bohatě zajištěni až do smrti... Já jsem si to sám zkomplikoval tím, že jsem z toho blahobytu odešel, no.“
Šedesátiny jste slavil se Zuzanou Kratochvílovou luxusně zrekonstruované v Krásném Lese u Frýdlantu. Co se stalo, že jste teď sám ve Vlašimi?
„Pohádali jsme se, nechal jsem tam všechno, sebral jsem se a odešel. To bylo během mého angažmá v Baníku, je to asi šest let. Nechtěl jsem o nic bojovat. Nevím, jestli to byl šťastnej tah, někdy je mi to líto, přiznám, že i po manželce je mi občas smutno. Ale prostě mi ruplo v hlavě. Teď si myslím, že se Zuzanou jsem měl vydržet, víc si vážit toho rodinnýho života.“
Tolik jste toho spolu zažili. Navštěvujete se aspoň?
„Minimálně. Já tam jedu tak jednou za rok. Byli tam psi, které jsem měl rád, ale z té doby už zbyl jen jeden. Naposledy jsem se tam stavil, když jsme hráli ve Varnsdorfu. Ale aspoň má vnoučata za Zuzanou jezdí, mají ji rádi.“
Vnoučata máte od dětí z prvního manželství?
„Ano. Syn bydlí v Praze, dcera v Mníšku. Takže je mám oba blízko. A mám čtyři vnoučata, tři kluky a jednu holku.“
Hrají fotbal?
„Hráli, ale momentálně dali přednost badmintonu.“
Dá se říct, že jste ve Vlašimi doma?
„Už jo. Po pěti letech tu mám spoustu kamarádů. Bydlel jsem tu ze začátku v klubovém bytě, teď jsem ve svým. Asi už tady zůstanu.“
Narodil jste se v Prostějově a tak nějak jste měl v kariéře blízko do Prahy nebo na sever Čech. Jak jste se ocitl tady?
„Mám tu dlouholetého kamaráda Oldu Jiruše, který pracuje pro zdejší klub, to on mě sem přilákal.“
Stíháte sledovat první ligu?
„Dřív jsem jezdil do Liberce, Jablonce, Boleslavi, na Spartu, na Slavii. To teď nejde. Zodpovídám za sedmnáctku a devatenáctku, mám na starosti i béčko, víkendy mám plné a nikam se na ligu nedostanu. Ale sleduju to pečlivě v televizi.“
Máte mezi trenéry nějakého oblíbence, který to podle vás dělá dobře?
„Ze začátku jsem byl unešenej z Jindry Trpišovskýho, ale po tom, co předvedl v minulé sezoně, jak strašně točil se sestavou, tak mě to zarazilo. Myslím, že těma výmyslama připravil Slavii o dva tituly.“
Mají hodně hráčů a průběžně si chystají nástupce těch, které za velké prachy prodávají – to jako vysvětlení neberete?
„Jestli dělají fotbal prioritně proto, aby prodávali, a ne pro tituly, tak to je mně líto. Kádr mají v posledních letech takový, že by měli titul mít každý rok. Sparta to letos vyhrála jen proto, že stabilizovala sestavu a půl roku hrála v jedný jedenáctce, který to šlo.“
Také velkou část sezony mívají hodně zraněných, proto potřebují držet v provozní teplotě široký kádr.
„To je další věc, která mi vrtá hlavou: Vůbec nechápu, jak je možný, že při té skvělé péči, jaká tam je, jich mají tolik mimo hru.“
Takže jste od Trpišovského přešel s fanděním na Priskeho?
„To úplně ne, ale pravda je, že jsem na toho Dána zvědavej. Ze začátku se tu motal, bylo to s nima zlý, pak najednou trefil sestavu a na jaře už jeli. Jsem zvědavý, jak na to naváže. Jinak mám v oblibě kluky, který jsem trénoval. To jsou Zápotočný s Niklem, Jirka Jarošík... Zajímá mě práce těch, kteří prošli pod mýma rukama jako hráči a něco dokázali.“
Jarošík jde trénovat do ruského Orenburgu, co vy na to?
„Je to jeho věc, on navíc má ruskou manželku, což ho staví do jiné situace. Já bych tam teď stoprocentně nešel! Mohl jsem si tam zajistit krásnej důchod, měl jsem fantastickou nabídku. Bylo to už po začátku války, takže jsem to hned odmítl. Protože s tím prostě nesouhlasím, hrozně mi vadí, co dělají.“
Udržujete si tam stále dost kontaktů. Jak vysvětlují své válčení?
„Když s nimi mluvím, protože z Ruska mi volá pořád spousta lidí, hlavně novinářů, tak mi to nějak vysvětlují po svém. Oni tvrdí, že zachraňují svoje lidi. Ale je přece naprostá tragédie, že Putin pošle svoje vojáky do cizího státu páchat tohle, to je strašidelný!“
Některá vaše vyjádření, třeba že Dominik Hašek, který bojuje za vyloučení Rusů ze sportu, je hlupák, vyvolala spoustu vášnivých reakcí.
„To byla ale ptákovina, nic takového jsem neřekl. Oni mi volají a napíšou nějaké moje věty, i když se nedovolají. Já to s nimi probírat nechci. Každý uvádí svý důvody, propaganda to popisuje po svém u nich i tady. Pro mě je podstatný, že Rusáci na Ukrajině páchají strašný věci, který by se v civilizovaném světě dít neměly.“
Připomíná to trochu situaci u nás před druhou světovou válkou, kdy sem Němci přišli »chránit« německy mluvící obyvatele.
„Jo, je to takový hitlerovský chování. Strašně mě s tím se*ou, ale nic s tím nenadělám.“
Věříte, že většina Rusů to podporuje? Průzkumy to naznačují.
„To fakt nevím. Mám spoustu z Ruska odešli a jsou v různých státech. Nešťastní, protože se tam nemůžou vrátit, i když tam mají příbuzné. Ti samozřejmě jsou proti tomu. Pak jsou ti, kteří tam žijou, chtějí s vámi diskutovat a tvrdí, že oni to nezačali...“
Když jste tam byl, vnímal jste nějakou nenávist?
„Vůbec! Já měl v mančaftu v Petrohradu Ukrajince a byli s Rusy v naprostý pohodě.“
Kdy jste Rusko navštívil naposledy?
„V roce 2018. Když jsem skončil ve Zlíně, odletěl jsem se podívat za známými do Petrohradu a nakonec jsem tam zůstal přes tři měsíce. Prostě jsem tam byl na dovolené, mám to tam rád.“
Protože to bylo vaše nejhezčí období v kariéře?
„Bylo krásné, ale já si nestěžuju na žádnou štaci, kterou jsem prošel. Bohemka, Liberec, postup do ligy s Baníkem – ty kluby mi přirostly k srdci. I těch pár měsíců ve Spartě bylo skvělých, o Slavii, kde jsem jako trenér začínal, ani nemluvím.“
Kam vyrážíte na dovolené teď?
„Nikam. Neláká mě to. Navíc samotnýho. Mě do toho vždycky dokopala manželka, s tou jsem projezdil celý svět. Teď se pohybuju skoro jen mezi Vlašimí a Divišovem, kde máme béčko. To je sotva patnáct kilometrů.“
Ženy vás obdivovaly a vy jste si jejich přízeň užíval. Žádná další není?
„Žiju sám, asi to tak už zůstane. Nedovedu si představit, že bych se někomu podřizoval.“
Také jste se Zuzanou měli psy, slepice, zahrádku. Teď nic?
„Miluju zvířata pořád, ale když jsem žil se ženou, vždy jsem byl rád, když u nich někdo byl. Já odjel, postarala se ona. Ne, tady to nejde, neměl bych na psa dost času.“
Jak probíhal rozhovor
Sraz jsme měli po poledni v cukrárně na náměstí ve Vlašimi. Vlastimil je tu štamgast, když mu slečna oznámila, že mají nový druh zmrzliny, hned ožil. „To mi děláte schválně, budu muset ochutnat,“ naoko ji huboval, jelikož dobře ví, že nadváha ho dost omezuje. Kromě ní je ale fit, roky, kdy do sebe sypal prášky podle aktuální nálady, aby »zahnal stres«, a pak sotva mluvil, jsou pryč. Zažil toho opravdu hodně, je skvělý vypravěč, dobře se s ním povídá. Ale také tu a tam probleskne náznak smutku, přece jen nyní vede v kontrastu s minulostí poněkud osamělý život.
