Je sebevědomý a umí se pochválit. To se nenosí a taky tím dráždí. Jenže tímhle kouskem se trenér Josef Csaplár může pyšnit právem. V létě 2002 byl s Ladislavem Škorpilem u toho, když Liberec porazil 2:1 AC Milán, dnešního soupeře Slavie v odvetě osmifinále Evropské ligy. Tehdy šlo ovšem dokonce o postup do Ligy mistrů a po prohře na San Siru 0:1 k němu Slovan neměl daleko. „Bylo to, jako když někdo vyleze na osmitisícovku,“ ohlíží se Csaplár po jednadvaceti letech.
Tyhle vzpomínky ho v jedné chvíli zavedou až k jeho úplným začátkům, kdy se „učil fotbal“, a Josefu Csaplárovi se dojetím lesknou oči. To byste do něho možná neřekli…
Vzhledem k tomu, co pro vás znamenal AC Milán, nebylo utkat se s ním a s koučem Carlem Ancelottim jako pro Jindřicha Trpišovského vyzvat Liverpool s Jürgenem Kloppem?
„Když jsme porazili AC Milán a celkově to bylo 2:2, byl to takový okamžik… Dodneška mám fotky, kdy chodím po hřišti v obleku, dívám se jakoby nahoru. Možná to přišlo brzo, vím, že je to takový nečeský to říct, ale bylo to takový razítko, kdy si řekneš: Ty vole, jsi dobrej. Bylo to razítko na to, že máte nějaké sebevědomí, své názory, nějak se chováte a jednáte. I když jsme vypadli, stál jsem tam a přišlo mi, jako když někdo vyleze na osmitisícovku: Já jsem to fakt dal! AC Milán v té době byl prostě válec. Když Radek Bejbl vedl reprezentaci do sedmnácti let, během kvalifikace mi zprostředkoval setkání s Arrigem Sacchim (trenérem superúspěšného milánského týmu z let 1988–1991), vyprávěl jsem mu o AC a on mi povídá: ´Hele, ty o tom víš víc než já…´ To bylo takový milý. I když podvozek, na kterém můj fotbal jede, nebyl od nich, pořád jím zůstává Johann Cruijff, tenhle klub a jeho fotbal je hned za tím.“
Co to obnáší?
„Do Milána jsem jezdil, sledoval jsem Sacchiho a Carla Ancelottiho, jak vymýšlejí typickou hru AC. Byli to v té době moji ultraučitelé, věděl jsem o nich hrozně moc. Hrát proti AC Milán pro mě znamenalo hodně, byl to zážitek. Třeba mi ta sebedůvěra nebo ego až přerostlo, ale jestli jsme to takhle dali, řekneš si, že je to dobrý. Už jsme to vlastně měli potvrzené zápasy s Celtou Vigo, Mallorkou, Lyonem i Dortmundem v Poháru UEFA, ale když nám nalosovali AC, bral jsem to takhle: Teď uvidíš, jak na tom jsi, co v tobě vlastně je.“
Do Milána jste jezdil klidně i na otočku, jen abyste ho mohl vidět zblízka, že?
„To dneska lidem těžko vysvětlíte. Dvacet let jsem nebyl na dovolené, nikde. Pro mě dovolená byla, že jsem vzal auto a jel do Milána podívat se třeba na derby. Chtěl jsem i do tréninkového centra Milanello, kam jsem se nedostal, ale pobíhal jsem okolo, spal jsem v autě, sbíral všechny možné materiály, které existují. Pak jsem doma koukal na všechny zápasy, sestřihy, měl jsem stovky, možná tisíce videokazet. Jezdil jsem i do Coverciana (tréninkové a technické centrum italského svazu), tahal jsem z nich slidy, učil jsem se celou fotbalovou filozofii. Začínal jsem od píky, podobně jsem jezdil ještě do jednoho klubu…“
…do Bayernu Mnichov.
„Mám úžasná videa, jak chodím po hřišti. Člověk by u toho dneska už brečel… (lesknou se mu oči) Tehdy tam byl na tréninky volný přístup, tak jdu s kamerou Panasonic, ještě na véháesky, na rameni po hřišti, přijdu za Giovannim Trapatonnim, jestli bych mohl natáčet. ´Odkud jsi?´ ptal se.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
