Belaid: Nejhorší věc? Svíčková!

Vraťme se o víc než rok zpátky. Co vás napadlo, když jste se dozvěděl, že můžete jít hrát do Česka? Věděl jste o téhle zemi něco?
„Znal jsem Slavii a Spartu, věděl jsem, že existuje Liberec, protože ten vyřadil Lyon z Poháru UEFA, a znal jsem Mladou Boleslav, která hrála s Marseille. Neviděl jsem ani jeden zápas české ligy a o zemi jsem nevěděl vlastně nic. Jen jsem šel na internet a hledal informace o Slavii. A našel jsem krásný stadion Strahov. Říkal jsem si, že je starý, ale hezký. A přečetl jsem si, že tu bude hrát Šmicer. A to bylo úplně všechno.“

Řekli jsme si, že necháme fotbal fotbalem. Zajímá mě, co jste si myslel o Česku, zemi bývalého východního bloku?
„Potkal jsem jednoho dobrého známého a říkal mu, že možná půjdu hrát do Prahy. On na mě hned vystřelil, že je to nádherné město. Že je to něco úžasného. A já se přiznám, že jsem mu vůbec nevěřil. Přece jen jsem si říkal, že to nemůže být stejné nebo dokonce lepší než Paříž. Jenže pak jsem poznal, že je to stejně krásné město jako Paříž. A moc se mi to tu líbí.“

Bál jste se něčeho speciálního?
„To zase ne. Nebál jsem se, když jsem se stěhoval do Itálie nebo do Holandska. Tady taky ne. Trošku jsem se podvědomě těšil na novou zkušenost.“

A váš první dojem z Česka byl jaký?
„To je trošku komplikovanější. Já přijel na týden na testy a nevěnoval jsem okolí žádnou pozornost. Nedumal jsem o městě a lidech. Jel jsem na hotel Pyramida, odtud frčel na trénink. Žádné Čechy jsem nepotkával, protože i v tom hotelu to byl vlastně samý cizinec. Trénink, hotel, trénink, hotel. To byl můj program.“

Nic vás nezaujalo?
„Ale no jo... Krásný holky. Nešlo si nevšimnout. Lidi jsou tu fajn a holky zvlášť.“

Mezi českými dívkami o vás musí být zájem, že?
„No, potkáváme se. Ale českou přítelkyni nemám.“

Líbí se vám blondýny, nebo brunety?
„Nemám vyhraněný typ.“

Co na vás Češky přitahuje? O čem se bavíte?
„Mluvíme o všem. Jako každý. Takové ty normální řeči, že... A mluvíme anglicky. Ony většinou neumí francouzsky a moje čeština taky není nic moc.“

Čemu už rozumíte?
„Něco základního pochytím. Když se budete bavit vy, Češi, mezi sebou, tak pár věcí pochytám. Rozumím trenérovi, když nám vysvětluje pokyny, ale netroufám si mluvit. To prostě neumím.“

Ale na tiskové konferenci před utkáním s FC Vaslui jste brilantně pozdravil: Ještě jednou, dobrý den.
„A to byla přesně nejdelší a nejobtížnější věta, kterou jsem si troufl říct. Pak jsem raději přešel na angličtinu. Ale v češtině se pomalu ale jistě zlepšuju.“

Zabydlel jste se. Dokázal byste tu žít třeba do konce života?
„Žiju tu, líbí se mi tu, ale já mám ještě větší cíle. Sním o tom, že bych se chtěl prosadit do nějakého velkého klubu. Chtěl bych hrát v Anglii nebo ve Španělsku. Prahu miluju, ale jsem fotbalista, a když myslím na svou kariéru, tak se nechci vázat na město nebo zemi. Chci hrát v co nejlepším klubu. I když se mi tady vážně líbí.“

K Česku patří specifická strava. Ochutnal jste typické české jídlo?
„Tak na to asi nikdy nezapomenu. Jednou jsem to zkusil. Na horách jsme si dali nějaké typické české jídlo. Byl to nějaký zvláštní chleba nebo knedlík. Plátek masa v omáčce. A na to nějaké brusinky. Vždyť to k sobě vůbec nejde dohromady. Sladké na masu. Hodně divná věc. Vůbec to nechutná dobře. Děkuju, ale zůstanu u špaget a zdravé výživy. Tohle byla velká zkušenost.“

Máte v Praze nějaké zvlášť oblíbené místo?
„Pařížská ulice. Jednak kvůli jménu a jednak se mi líbí svou atmosférou. Občas tam zajdu na nákupy. Při tom se odreaguju. A bydlím na nábřeží, to je taky moc príma.“

Ještě jednu zvláštnost Česko má. Lední hokej. Byl jste se podívat?
„Paráda. Miluju hokej. Byl jsem se vloni podívat se Střihavkou na semifinále ligy Slavia-Liberec. Parádní zábava. Pěkně tvrdý sport plný soubojů. I bitka byla. Hokej je paráda.“