O překvapení liberecký kanonýr Jan Nezmar nouzi nemá. V přípravném zápase například nastoupil na místě stopera. Anebo uprostřed noci prchal se spoluhráči před ničivým ohněm, který zachvátil seefeldský hotel, kde se liberecký tým připravuje na blížící se ligu.
Ještě teď se tam alpským vzduchem nese smrad spáleniny.
Co shořelo?
„Vzniklo to v dřevěném přístřešku, do kterého se vyhazovaly v plastových popelnicích odpadky a ve kterých byla asi neuhašená cigareta. A jelikož jde o horský dřevěný hotel, rychle se to šířilo nahoru na první balkon. V prvním patře jsme bydleli my. Hořelo to vlastně pod pokojem trenéra brankářů Milana Veselého, který z koupelny viděl plameny, jak jdou přes okna na střechu."
Žárem mu prý okna popraskala.
„Žár to musel být neuvěřitelný, protože to prohořelo skrz okno do posilovny a masérny, která s tím ve spodní části sousedila. Ale jinak shořel ten přístřešek a ohořel balkon. A v masérně nám shořelo celkem dost věcí."
Takže požár nějak ovlivnil přípravu?
„Úplně vše nám samozřejmě neshořelo. Naštěstí nejdražší přístroje měli maséři u sebe na pokojích. To by jinak byla škoda velká. Něco potom samozřejmě opláchli a jde to ještě použít. Ale jinak nám nic nechybí. Ale shořela třeba váha, takže se teď nemůžeme vážit."
Musel jste už někdy utíkat před ohněm?
„Nikdy jsem to ještě nezažil a doufám, že to už nezažiju. Člověk to zprvu podceňuje, protože neví, co se děje. Vzbudí vás to a myslíte si, že je to nějaká blbost, že někomu třeba spustil alarm na autě. Člověk z polospánku spíše nadává, kdo si to zase zapomněl zavřít u auta okno či něco takového."
Co vás defi nitivně donutilo vstát?
„Nějakou chvíli to trvalo. Defi nitivně mě probudilo běhání provozního po chodbě, který volal, že hoří a že máme jít všichni okamžitě ven. Sešel jsem dolů na balkon a viděl jsem plameny. Tak jsme se s Tomášem Janů oblékli a šli jsme ven."
To zní tak, že jste měli dostatek času.
„Ze začátku to nebylo tak úplně akutní, přestože se to celkem rychle rozšiřovalo. My bydlíme kousek od vchodu a navíc to hořelo na druhé straně, takže jsme to stihli v pohodě."
Všichni?
„Byly tam i děti, které vynesli rodiče třeba jen zabalené do županu. A provozní běhal jen v trenýrkách a bos. Panika přeci jen trochu byla a potom už bylo v domě i hodně kouře. Radim Nečas spal a musel ho budit Veselý. Všichni jsme už byli venku, oni vybíhali jako poslední a říkali, že přes dým už nebylo vůbec vidět. Ale Jirka Liška si sbalil úplně všechno. I zubní kartáček!"
Jak dlouho to trvalo?
„Asi dvě hodiny. Bylo tedy velké štěstí, že se to podařilo celkem rychle uhasit, protože se oheň strašně rychle rozšiřoval, jelikož jde o horský hotel, který je hodně ze dřeva, tak to během chvíle dosahovalo až na střechu. Kdyby to dosáhlo tam, tak to podle mě shoří celý. Naštěstí tam hasiči byli strašně rychle. S Mírou Holeňákem a s provozním jsme byli první venku, provozní běžel ještě zpátky vyhánět lidi a my jsme řídili policii a hasiče směrem k požáru."
Pomáhali jste jim?
„To zase ne, jen jsme stáli na příjezdové cestě, hasiči věděli, že někde tam požár je, ale nevěděli přesně, takže jsme jim ukázali kde. Ale nepomáhali jsme. Spíše jsme pak vyklidili pozice. Když jsme druhý den zjistili, že kousek od toho byl uzávěr plynu, tak nám nebylo po těle příjemně..."
Bál jste se?
„Když jsem byl ještě v hotelu, tak jsem pořádně nevěděl, co se děje. Ale panika toho provozního, který asi věděl, že je tam uzávěr plynu, a běhal a řval, to člověka vyděsí."
To jste se pak hned mohli vrátit do svých pokojů?
„Téměř všichni. Ale Míra Holeňák s Petrem Papouškem tam nemohou spát doteď, protože je to hrozný smrad, stejně jako Veselý nebo Radim Nečas. Ono je to dost cítit pořád, přestože hned d í ád h d poté, co to prohlídli policajti a pojišťováci, nastoupila úklidová četa"
Jak se po takovém zážitku usíná?
„Asi všichni nemohli dlouho usnout. Do postele jsem se dostal tak v půl čtvrtý a ve čtvrt na šest jsem ještě nespal, to vím jistě. Moc jsem se nevyspal."
Ovlivnilo to hodně přípravný zápas s Anderlechtem druhý den?
„Nemyslím si, že nějak extrémně. Ještě jsme se vyspali po obědě. Ale samozřejmě že to není zrovna ideální příprava na utkání..."
Předtím proti Ingolstadtu jste nastoupil jako stoper. Proč?
„To bylo jen na jeden zápas. Trenéři b l d á se mě na to ptali a já s tím neměl problém. Myslím, že to byla spíše nárazová záležitost. Odešel Pavel Košťál, v útoku je nás v této chvíli navíc sedm, takže trenéři potřebovali vyzkoušet i jiné dvojice a chyběl hráč na stoperovi, tak jsem tam šel já."
Pro útočníka nezvyk, ne?
„Jak se to vezme... Já jsem totiž hrál stopera dlouho. Až ve dvaceti letech, kdy jsem odešel do Dolního Benešova, jsem se nahlásil jako útočník, ale jinak jsem vždy hrál stopera. Asi deset minut jsem se rozkoukával, protože je to úplně něco jiného, když má člověk celý prostor před sebou."
